Editory knihy byli Petr Macek, Richard Biegel a Jakub Bachtík, původní fotografie dodali Vladimír Uher a Martin Micka. Jeden z editorů, historik architektury Richard Biegel, odpověděl iDNES.cz na několik otázek.
Barokní architektura v Čechách
Jak dlouho práce na tak obsáhlé knize trvala, s čím byla největší práce?
Práce na knize trvala zhruba pět let, z toho tři roky intenzivního psaní a finalizace. Kniha vznikla z iniciativy prof. Mojmíra Horyny, který projekt vymyslel, měl být hlavním autorem – a ve fázi prvních příprav nečekaně zemřel. Těžké pro nás jako jeho žáky a spolupracovníky tak bylo už samo rozhodnutí, jestli a jakým způsobem v započaté práci pokračovat. Nakonec jsme se rozhodli knihu napsat. Chtěli jsme to udělat tak trochu „za pana profesora“, zároveň ale vlastníma očima a na základě našich vlastních dlouhodobých úvah a diskusí.
Richard Biegel
Museli jste zdolat nějaké zásadní překážky při vzniku knihy?
Kniha je skutečnou „kolektivní monografií“, která je výsledkem dlouhodobého společného bádání, text je vzájemně provázán a veden společnou linkou vývoje a proměn architektury, aniž by popíral specifické vidění a přístupy jednotlivých členů autorského kolektivu, Hodnota knihy dle našeho názoru spočívá mimo jiné v její ucelenost a vnitřní provázanosti - čtenář nedostává izolované umělecké studie, ale panoramatický přehled, který jej vybaví nejdůležitějšími poznatky, představí mu jasně vyhraněnou interpretaci toho daného díla či autora a nasměruje ho dál v případě dalších otázek nebo zájmu o hlubší poznání. Právě budování toho soudržného celku bylo na celé práci možná vůbec nejtěžší – tím spíš, že se na knize podílely zástupci hned několika generací historiků umění s odlišnými východisky a přístupy.
Jindřichův Hradec, tzv. Rondel v zahradě zámku
V čem jsou specifika českého baroka, jsou-li nějaká? Liší se od barokní architektury v ostatní Evropě „na první pohled“?
Barokní architektura v Čechách (což je myslím lepší termín, než potenciálně nacionálně podbarvený termín „českého baroka“) je výjimečná hned z několika hledisek. Její vývoj mohl nerušeně probíhat více než jedno století, přičemž každá architektonická generace ji výrazně posunula a otevřela tak další nečekané výtvarné možnosti. Čechy také měly štěstí na výjimečné osobnosti, které zformovaly svůj svébytný architektonický svět, který se následně šířil a dále rozpracovával. Barokní architektura tu navíc zásadně proměnila nejen jednotlivé architektonické typy (kostel, zámek, palác), ale i celkový obraz měst a krajiny. Specifická by tak mohla být míra intenzita, s jakou baroko zemi proměnilo a prostoupilo. Z hlediska architektury samotné je pak myslím velmi typický smysl pro harmonii a řád, který je zároveň výrazně dramatizován a doslova „napínán“ dynamickými, prostorovými i tvaroslovnými experimenty, které prověřují limity architektury jako takové a je možno je s trochou nadsázky označit za „architektonickou avantgardu“ první poloviny 18. století.
Bučovice, zámek
Nejslavnější barokní architekti Santini a Dientzenhofer se narodili v Praze a byli tedy Češi, nicméně na našem území v té době pracovala řada architektů zahraničních. Bylo to přínosem pro české baroko?
Ta otázka přenáší dnešní dělení světa do dob, které uvažovaly úplně jinak. V 18. století nacionální rozměr vůbec nehrál roli, důležitý byl zemský patriotismus, ke kterému se mohli s hrdostí hlásit jak Češi, tak Němci či Italové. A označit Santiniho s italsko-německým původem nebo Dienztenohfera s původem bavorským za Čechy je dosti zavádějící – stejně jako nelze chápat Fischera z Erlachu nebo Hildebrandta za architekty „zahraniční“, když byli všichni součástí jedné monarchie s hlavním městem Vídní. V každém případě platí, že na onom pozoruhodném tvůrčím kvasu v Praze a v Čechách participovali jak ti, kteří zde zapustili kořeny, tak ti, kteří se objevili jen na chvíli – což ale neznamená, že by nemohli přinést zásadní myšlenky a momenty, které ostatně měly většinou kořeny právě v cizině. Ostatně, jména nejvýznamnějších architektů působících u nás – Lurago, Orsi, Mathey, Dientzenhofer, Santini – výmluvně naznačují, že bez inspirace a osobností, přicházejících do Čech zvenčí by architektura u nás nedosáhla té kvality, kterou dnes obdivujeme. Možná je právě fakt, že Čechy byly prostředím, ve kterém se různé tradice a inspirace z různých míst mohly střetávat a inspirovat, čemu vděčíme za výjimečnost zdejší barokní kultury.
Kaple sv. Anny v Panenských Břežanech
Který z barokních architektů je vám osobně nejbliží a proč? A kterou českou barokní stavbu byste ukázal cizinci jako nějkrásnější příklad tohoto slohu?
Těžko říci, ale kdybych musel jen jednoho – pak Santini, který dokázal ve svých experimentech navázat na díla takových velikánů, jako byli Michelangelo a Borromini. A když jediná stavba, pak kaple sv. Anny v Panenských Břežanech, kterou Santini vyprojektoval jako sedmadvacetiletý a která je patrně přímou ozvěnou jeho římských dojmů. Neuvěřitelná stavba, vybroušený krystal, mimořádný experiment a zároveň dokonalá harmonie.
Baroko jako sloh architektury je obecně vnímáno v souvislosti s kostely a paláci. To podporuje i vaše kniha. Baroko se tedy do „lidovějších“ staveb (nepočítáme-li pozdější selské baroko) nijak nepromítlo?
Promítlo se nejen do kostelů, zámků a paláců, ale tako do měšťanské architektury, do výstavných vesnických domů, do kompozice zahrad i celé krajiny. Právě závěrečné kapitoly naší knihy ukazují, jak komplexně baroko zemi proměnilo – a tato proměna se prostřednictvím kaplí a soch dostala doslova do každé vesnice.
K. Dientzenhofer: Kostel sv. Josefa, Obořiště (1702-1711)
Domníváte se, že vaše kniha je definitivním zpracováním tak obsáhlého tématu, nebo jsou ještě ve věci barokní architektury nějaké neznámé, na které bude potřeba odpovědět?
Tak to se rozhodně nedomníváme. Tato kniha sice shrnuje mnohé z dosavadního poznání, zároveň však otevírá obrovské množství dalších otázek. Žádná syntéza nemůže být definitivní – i takto rozsáhlá práce je v některých částech jen nutným načrtnutím tématu. Ani u těch nejlépe poznaných osobností nemůžeme říci, že známe vše podstatné – a to u mnoha zde představených tvůrců chybí nejen komplexní monografické zpracování, ale i prvotní archivní výzkum. Naše kniha snad přináší nové poznatky a interpretace – ale zároveň otevřeně říkáme, že u mnoha autorů a staveb si vzhledem k dosavadnímu stavu poznání zatím nejsme jisti, jak je komplexně uchopit. Právě proto je součástí všech podstatnějších témat reflexe dosavadní literatury, která ukazuje, jak na tom s poznáním vlastně jsme. Čeká nás ještě mnoho práce.
