Žena po nevýhodném prodeji skončila ve zchátralém hospodářském stavení na venkově. S žalobou byla původně neúspěšná, soudy daly přednost současnému majiteli. Až Nejvyšší soud (NS) rozhodl, že byt náleží původní majitelce, která není způsobilá k právním úkonům a byt prodala pod vlivem choroby.
Důchodkyně byt v Braníku prodala v roce 2005 za 418 000 korun. „Soud vzal za prokázané, že žalobkyně v době podpisu kupní smlouvy trpěla duševní poruchou natolik vážnou, že nebyla schopna chápat smysl uzavření kupní smlouvy. Žalobkyně byla soudem zbavena způsobilosti k právním úkonům,“ uvedl v odůvodnění závěru Nejvyššího soudu předseda senátu Pavel Vrcha.
Když přišla o byt v Braníku, bydlela důchodkyně v ruině bez pitné vody, s rozpadlým suchým záchodem a starými kamny. Nový majitel byt po necelém roce dále prodal za 1,17 milionu korun. Konečný vlastník pak musel investovat další statisíce do oprav, soudy tuto částku vyčíslily nejméně na 400 tisíc korun.
Současný obyvatel bytu se obrátil na Ústavní soud
Závěr Nejvyššího soudu není příznivý pro muže, který byt nabyl v dobré víře a nyní v něm bydlí. Splácí hypotéku a jinou možnost bydlení nemá. Podle Nejvyššího soud však vlastníkem bytu není, i když ho nabyl v dobré víře. V květnu 2006 ho totiž koupil od nevlastníka.
Složitá kauza ještě nekončí. Spor se přenesl k Ústavnímu soudu, kam se obrátil se stížností současný majitel. K podobným případům existuje bohatá a někdy protichůdná judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu. Jde vždy o to, zda chránit původního majitele, anebo takzvaného dobrověrného nabyvatele, přičemž podle ústavních soudců je nutné zohledňovat okolnosti případu.
Právě kvůli specifickým okolnostem se NS v aktuální kauze zastal původní majitelky. Justice chybovala, když neposkytla jejím právům ochranu. „Nejvyššímu soudu nezbylo, než v této výjimečné situaci takovou soudní ochranu v podobě deklarace existujícího věcněprávního vztahu žalobkyně k předmětné bytové jednotce žalobkyni bezodkladně poskytnout,“ stojí v rozsudku.
Ústavní soud se podobnou kauzou zabýval loni. Tehdy naopak vyhověl stížnosti ženy, která koupila nemovitost, avšak podle pravomocného verdiktu o ni měla přijít. Prodávající byl sice v okamžiku transakce zapsaný v katastru nemovitostí jako majitel, kvůli složitým okolnostem ale nebyl právoplatným vlastníkem. Podle ústavních soudců bylo i v době platnosti starého občanského zákoníku možné nabýt vlastnické právo od nevlastníka, a to na základě dobré víry v zápis v katastru. Nový občanský zákoník již poskytuje dobré víře nabyvatele silnější ochranu.
Zároveň ale ústavní soudci zdůraznili, že justice musí v konkrétních případech hledat spravedlivé řešení v kolizi dvou práv. „Teprve po zvážení všech relevantních skutečností bude v konkrétním případě možno rozhodnout, ve prospěch kterého z konkurujících práv svědčí obecná idea spravedlnosti a kterému je tudíž na místě dát v kolizi přednost,“ napsali v loňském nálezu.
