Bývalá škola, ležící jen několik kroků od náměstí ve Žluticích, je obklopená zelení. V rozlehlé zahradě je spousta stromů, keřů i záhonů s různobarevnými květinami. Nechybí ani hřiště.
Právě tady, ve výchovném ústavu a dětském domově se školou, našlo nový domov osm sourozenců ve věku od roku a půl až do 15 let, kteří dosud žili se svou matkou v ústeckém Klokánku. Tam ale nemohly kvůli omezení počtu klientů zůstat. A než se děti ve Žluticích stačily pořádně rozkoukat, čeká je další stěhování (více o stěhování čtěte zde).
Sourozenci jsou ve žlutickém ústavu od minulé středy. Ředitelka zařízení Michaela Castková je přesvědčená, že se její lidé zvládnou o děti postarat.
„Starají se o ně zkušené vychovatelky. Ve výchově je zastoupen i mužský prvek. Zejména nejmladší dívenka si vychovatele velmi oblíbila. Drží se ho jako klíště,“ vypráví ředitelka střípky ze života sourozenců.
Změnil se život i dětem, které už v ústavu žijí
Na jejich příjezd se v domově řádně připravili. Pracovníci ústavu nakoupili dětem hračky, hry a pro nejmenší děvčátko kočárek. „Děti neměly žádné větší pocity stesku, neplakaly. Přes telefon a Facebook kontaktovaly matku, vše proběhlo v klidu,“ líčí ředitelka.
Po příjezdu dětí z Ústí nad Labem vybočil život ze zajetých kolejí i dětem, které zde žijí. A to i přesto, že sourozenci jsou ubytovaní pohromadě v jednom bytě a s ostatními do styku příliš nepřijdou.
„Když chlapci viděli, že vychovatelé mají s nově příchozími plné ruce práce, sami se nabídli, že pomohou. Umyli například nádobí, samozřejmě na jiné skupině,“ konstatovala ředitelka.
Sourozenci se v ústavu učí, jak si hrát
Ta už sourozencům vyřídila i veškeré náležitosti kolem školní docházky. Děti tak mohli v úterý poprvé nastoupit do školy a školky mimo žlutický domov spolu s ostatními dětmi ze Žlutic. Vychovatelé začali zároveň pracovat na rozvoji jejich dovedností.
„Zjistili jsme, že si moc nehrají. Některé z nich neumí barvy. Zato jsou hodně orientované na internet a mobilní telefon. Proto jsme je začali učit, jak si hrát. Moc se jim to líbí, zvlášť houpání na houpačce. Smějí se, skotačí a výskají. Také jsme domluvili, že budou navštěvovat školu umění. Jeden z chlapců chce hrát na kytaru, druhý na bubny. Kytaru už jsme koupili a chlapec ji dostal jako dárek k narozeninám. Děvčata zas pěkně zpívají. To jsme zjistili cestou, když jsme si je sem přiváželi,“ pokračuje ředitelka.
Ta plánovala, že vychovatelé budou s dětmi za matkou do Ústí pravidelně jednou za měsíc dojíždět.
Teď se však děti budou opět stěhovat do dalšího domova. „Problém podrobně neznám, ale obecně je možné říct, že časté stěhování určitě dětem neprospívá. Každý člověk potřebuje čas, aby se v novém prostředí adaptoval. Také personál, který zde pracuje, se potřebuje ´vyladit´ na osobnost dítěte. Proto bych doporučoval řešit tyto věci s citem a maximálně ohleduplně,“ nabádá Radek Karchňák, klinický psycholog.
