Až k dnešnímu Mostu Miloše Sýkory dojel 30. dubna 1945 tehdejší velitel tanku 1. čs. tankové brigády Bedřich Opočenský. Ještě z levého břehu řeky Ostravice kryl palbou ústup zraněných členů posádky tanku Nikolaje Ivasjuka, který byl po přejetí mostu zasažen.
„Před Ostravou jsme dostali, poté co jsme přebrodili Odru, od velitele Janků příkaz dojet na Slezskou Ostravu,“ vzpomínal Opočenský, jeden z posledních tří žijících velitelů tanků 1. čs. tankové brigády.
Domy na slezské straně vyčistila od Němců Rudá armáda
„Jenomže já nikdy v Ostravě nebyl, vůbec jsem ji neznal, nevěděl jsem, kam máme jet. Naštěstí se nám přihlásili tři kluci, kteří řekli, že nás zavedou. A zavedli. Vzali jsme je na tank a oni nám ukazovali cestu. Před mostem jsme je sesadili a pokračovali k řece,“ popisoval.
Čest osvoboditelům |
Na Slezskou Ostravu vedl v té době jediný most, právě dnešní Most Miloše Sýkory. Přes ten musely tanky přejet, aby se dostaly na druhý břeh. Jako první jel tank Nikolaje Ivasjuka, stroj Bedřicha Opočenského jej jistil.
Po zásahu prvního tanku se snažili přeživší vojáci dostat zpět na levý břeh řeky.
„Jednou ranou jsem zasáhl i oblouk mostu. Stříleli jsme do oken domů na protějším břehu, abychom vracející se spolubojovníky kryli. To se naštěstí povedlo, přeběhli most a u domů už jim poskytli první pomoc místní obyvatelé,“ vzpomíná tankista na boj o přechod Ostravice.
„Museli jsme počkat na příchod posil, sovětské pěchoty, která ty domy na druhé straně vyčistila. Teprve pak jsme mohli dále,“ vzpomínal Bedřich Opočenský na svůj první den strávený v Ostravě.
30. dubna 2015 Program oslav a dopravní omezení |
„Tehdy jsem viděl Ostravu poprvé v životě. Od té doby se hodně změnila. Jezdím tady hodně rád, jen je mi líto, že jsem neviděl více připomenutí výročí osvobození v ulicích. Jako by se nic nedělo,“ dodal po úterním pietním aktu, právě u tanku, který byl po přejetí mostu poškozen.
„O první tank jsem přišel v Polsku, hned druhý den bojů. U obce Szeroká. Do konce dubna jsem jich vyměnil ještě několik. Dokud měl člověk ruce a nohy, dávali jej z tanku na tank, jak bylo potřeba, kde chyběl velitel. Poslední tank jsem přebíral v Dolní Lhotě na Opavsku, poté, co jeho velitele vyřadil snajpr. S tím jsem přijel do Ostravy.“
Z Volyně až do Prahy
Do Ostravy přijel poprvé v životě 30. dubna 1945 také Karel Šerák. Rodák z Volyně se do československé armády dostal stejně jako tisíce dalších hned po osvobození své vesnice.
„Hned když přešla fronta, rozhodli jsme se narukovat. Celá vesnice. Chtěli jsme k Čechoslovákům. V naší vesnici bylo třiačtyřicet baráků, do armády se hlásilo třiasedmdesát lidí. Já se hlásil k tankistům. A vzali mě. Stejně tak i bratra. Šel s námi i tatínek, toho poslali domů, měl více než padesát, bojoval už v první světové válce,“ vzpomíná na svůj odchod do války Karel Šerák.
Bojoval už na Dukle. „Osmého září jsem sedl do tanku a sesedl jsem z něj definitivně až 10. května v Praze na Pražském hradě,“ řekl Šerák.
Během své bojové anabáze přišel o tři tanky. „Poslední, čtvrtý, jsem dostal v Albertovci na Opavsku. Jeden tank se pokazil, druhý mi rozstříleli, třetí shořel. Ještě, že jsme, až na pomocníka řidiče, zůstali všichni. Čtvrtý tank, ten měl číslo 603, s tím jsem dojel až do Prahy. Pátého května jsme vyjeli, od Olomouce byli Němci pořád o pět minut před námi, ale nakonec jsme tam dojeli,“ vzpomínal tankista.
