Prezidentem podepsaný abdikační dopis byl zaslán premiérovi a předsedům obou komor parlamentu. Až jej obdrží, budou prezidentské pravomoci dočasně předány předsedovi Senátu Pietru Grassovi, jak to stanoví italská ústava.
Devětaosmdesátiletý Napolitano byl prezidentem zvolen poprvé v roce 2006. O druhý mandát se v roce 2013 ucházet nechtěl, ale kvůli svízelné politické situaci, kdy se v parlamentu nedařilo najít potřebnou většinu pro zvolení jeho nástupce, nakonec ke kandidatuře svolil. Sehrál pak klíčovou roli při sestavování vlády po předčasných parlamentních volbách, které skončily patem.
Napolitano se nikdy netajil tím, že svůj druhý sedmiletý mandát v čele země nehodlá dokončit. O své chystané rezignaci otevřeně promluvil před dvěma týdny v novoročním projevu, a jeho odchod se tedy očekával.
Itálii nyní čeká náročná volba nové hlavy státu, jejíž úspěšnost bude záviset na tom, s jakým jménem přijde vládnoucí koalice premiéra Mattea Renziho. Pokud se jí pro vybraného kandidáta nepodaří získat dostatečnou podporu, může se situace vyhrotit až k vyvolání předčasných parlamentních voleb.
O možných favoritech pro prezidentskou volbu italská média spekulují už několik týdnů. Opoziční strana Vzhůru Itálie expremiéra Silvia Berlusconiho chce navrhnout bývalého předsedu vlády Giuliana Amata. Renziho Demokratická strana zase podle všeho uvažuje o dalším z bývalých premiérů - Romanu Prodim. Renzi se s Prodim sešel před Vánoci, což novináři svorně interpretovali jako náznak, že se o prezidentské kandidatuře jednalo.
Zmiňují se ale i další možní kandidáti, například současný ministr hospodářství Pier Carlo Padoan, guvernér italské centrální banky Ignazio Visco či známý prokurátor Raffaele Cantone. Šéf Evropské centrální banky Mario Draghi naopak kandidaturu odmítl s tím, že jej politika nezajímá.
Volba prezidenta je v Itálii tajná. Hlasuje při ní zhruba tisícovka poslanců, senátorů a zástupců regionů. V prvních třech kolech je ke zvolení potřeba dvoutřetinová většina všech hlasů, v dalších kolech pak už jen prostá většina. Hlasování začne 29. ledna a pokud nebude shoda na přijatelném kandidátovi, může se protáhnout na několik dní.
Komunista, ministr, prezident
Napolitano se narodil se 29. června 1925 v Neapoli a již v 18 letech vystupoval za druhé světové války jako aktivní antifašista. Do Italské komunistické strany (PCI) vstoupil hned po osvobození země. Po získání titulu doktora práv se v roce 1953 dostal poprvé do parlamentu, kde se zasazoval za zájmy hospodářsky málo rozvinutého jihu země.
V 60. letech 20. století prošel Napolitano všemi články strany a v roce 1969 neúspěšně kandidoval na funkci jejího místopředsedy. Jako velmi obratný řečník a mistr intelektuálně precizních formulací, vedl v 80. letech ve sněmovně komunistickou skupinu a ve straně šéfoval mezinárodnímu oddělení. Koncem této dekády též publikoval práci o budoucnosti levice v Evropě.
Jako komunista prošel časem radikální proměnou. Z mladého bolševika, který podle deníku Corriere della Sera považoval sovětskou invazi do Maďarska v roce 1956 za nezbytnou, se zařadil k pružnějším a nedogmatickým představitelům strany.
Po zhroucení bipolárního světa na začátku 90. let a postupné přeměně PCI na Demokratickou stranu (PD), zastával v partaji funkci stínového ministra zahraničí. V letech 1989 až 1992 byl také zvolen poprvé poslancem Evropského parlamentu. V první vládě Romana Prodiho (1996 až 1998) zastával funkci ministra vnitra.
Prezident Carlo Ciampi ho v říjnu 2005 jmenoval doživotním senátorem. Oficiálním prezidentským kandidátem Prodiho koalice Jednota se stal Napolitano v květnu 2005.
