U jedné z policejních stanic v Jordánsku vedle sebe stojí velké terénní stroje, speciální buginy a velbloudi. V zemi, jejíž čtyři pětiny tvoří poušť, jsou dodnes nenahraditelnými pomocníky.
V řadách speciálních pouštních jednotek jich sice operuje pouhých osm, v mnoha ohledech však dokáží překonat všechny moderní stroje. Dostanou se do jinak nepřístupného terénu a zvládnou přesun na obrovské vzdálenosti.
Každý velbloud má kromě jména také speciální „poznávací značku“, kterou má vypálenou na krku. Nejsou to žádná speciálně trénovaná zvířata, většina pochází z běžných chovů. Jeden byl dokonce zabaven zadrženému drogovému překupníkovi u hranic s Izraelem, píše server The New York Times.
Šest velbloudů je určeno k pravidelným patrolám v rozlehlých pouštních oblastech, kde operují překupníci drog a pašeráci. Zbylí dva pak slouží k udržení stáda. „Kdokoliv by k nám chtěl přivést svou velbloudí slečnu, může přijít,“ říká Kaíd Násir, který se o policejní velbloudy stará.
Velbloud jako odkaz předků
Podle Násira mají vytrvalí sudokopytníci v řadách policie i historický význam. „Jsou dědictvím, které nám zde zanechali naši prarodiče. A my je navíc máme rádi,“ vysvětluje Násir.
Současné nasazení velbloudů v rámci speciálních pouštních jednotek vychází z Imperiálního velbloudího sboru založeného Brity za první světové války. Brigáda o síle čtyř praporů, která se účastnila bojů v Severní Africe, na Sinaji a v Palestině, byla sice rozpuštěna v květnu 1919, velbloudí jednotky se však rychle vyvíjely, zejména po uznání nezávislosti Jordánska v roce 1946.
Klíčovým faktorem úspěchu jednotek je dodnes fakt, že v jejich čele ve většině případů stojí beduíni. Ti znají každý kout pouště a navíc udržují dobré vztahy s ostatními nomády. „Děti z města netuší, jak jednat s beduíny, kteří žijí v poušti. My ano,“ vysvětluje Enad al-Džází, zástupce velitele na základně pouštních jednotek v oblasti Wádí Rum.
Stesk po dávných časech
Do jordánských pouštních sil vstoupil už ve svých 16 letech a podle svých slov za svou dlouholetou kariéru působil snad ve všech koutech vlasti. Většinu času pátrá po pašerácích cigaret, drog, elektroniky a zbraní. Patrolování u hranic je mnohdy velmi nebezpečnou záležitostí. Enadův bratr Atalláh, který v minulosti také sloužil, zemřel v roce 1991 po přestřelce s pašeráky u hranic s Irákem.
Ve výjimečných případech se pouštní jednotky účastní i akcí ve městech, nejčastěji při demonstracích. Tuto práci považuje Enad za službu králi Abdalláhovi II., který je formálním velitelem pouštních jednotek. Ne náhodou má fotografie krále v tradiční beduínské policejní uniformě prominentní místo na zdi každé pouštní základny v Jordánsku.
Podle Enada se za jeho působení u policie mnohé změnilo. Jen matně a s nostalgií si vzpomíná na poušť bez cest a mobilního signálu, kdy strážníci po poušti patrolovali na hřbetech velbloudů a jako potrava jim musela stačit čočka, ghí (přepuštěné máslo, pozn, red.), mouka a mléko v prášku.
Spalo se přímo u velbloudů, hezky kolem ohně, vzpomíná Enad. Alespoň tento zvyk se snaží strážníci udržet. Uvnitř policejních stanic totiž tráví minimum času a čaj s beduíny, kteří je přišli navštívit, si vychutnávají v jednoduchém stanu stranou od výdobytků moderní společnosti.
