Od přelomového listopadu 1989 se už změnila od základů.
Pokud se podíváme na armádu před rokem 1989 a nyní, je to jako srovnávat dva zcela odlišné světy. Jistě, novodobou českou armádu trápí řada problémů a skandálů. Na druhou stranu si ale vydobyla pevné místo mezi spojenci, kteří ji už dávno nepovažují jen za jakýsi obtížný přívěšek kdesi uprostřed Evropy.
„Především armáda fungovala v úplně jiném prostředí. Stejně jako celá společnost byla řízena stranickou ideologií,“ uvedl bezpečnostní expert Jiří Šedivý. Jako voják sloužil už v předlistopadové lidové armádě. V té novodobé byl na sklonku devadesátých let náčelníkem generálního štábu.
A hlavně, stejně jako celá země získala i armáda jistou „svobodu a autonomii“, když po dlouhých desetiletých musela jen tupě zapadat do plánů vyšší moci kdesi daleko na východě. Základních a principiálních rozdílů mezi tehdejší a dnešní armádou lze najít hned pět.
Reproduce odtajněného materiálu o plánovaném počtu vojáků v letech 1980 až 1982
Nulová autonomie
Tím nejzásadnějším znakem předlistopadových československých ozbrojených sil byla absolutní podřízenost sovětské generalitě. V obranných a bezpečnostních záležitostech Československo nemělo prakticky žádnou autonomii. O všem rozhodovali, nebo raději „vše doporučovali“ stratégové z Moskvy.
Varšavský pakt Znak Varšavské smlouvy. Uspořádání vlajek států je podle azbuky, takže Československo je až na posledním místě Vojenský pakt evropských zemí takzvaného východního bloku v letech 1955 až 1991. Vznikl na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 Albánií (do roku 1968), Bulharskem, Československem, Maďarskem, Německou demokratickou republikou, Polskem, Rumunskem a SSSR ve Varšavě. Formálně byl reakcí na zřízení takzvané Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup Německé spolkové republiky do NATO. Albánie se přestala angažovat v rámvi Varšavské smlouvy v roce 1962 a 13. září 1968 pak na protest proti intervenci armád pěti členských zemí do Československa smlouvu vypověděla. Intervence se nezúčastnilo také Rumunsko. Po rozpadu Sovětského svazu byla 25. února 1991 Varšavská smlouva úplně rozpuštěna. |
Jakékoli snahy o vlastní obrannou politiku byly vnímány jako kacířství a vždy okamžitě likvidovány. Příkladem může být iniciativa z roku 1968, kdy na vojenské politické akademii sestavili memorandum, které požadovalo, aby Československo mělo vlastní obrannou doktrínu s tím, že v národním zájmu není bojovat, ale řešit konflikty v Evropě jednáním.
„Lidé, kteří memorandum podepsali nebo sestavili, byli všichni propuštěni a vojenskou politickou akademii hned na začátku normalizace rozpustili,“ konstatoval Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu.
Obří síla
Asi nejviditelnějším rozdílem mezi armádou minulosti a tou dnešní je velikost. Československá lidová armáda představovala obrovskou masu cvičenou na „ofenzivní obranu světového tábora socialismu“.
V lednu 1989 čítala takřka 200 tisíc vojáků. Dalších až 70 tisíc lidí pracovalo v armádě nebo pro armádu jako civilisté. Jen pro představu, tak početné ozbrojené síly mají v dnešní době třeba Británie, Francie nebo Německo. Dnes v české armádě slouží 21 tisíc vojáků a 7 500 civilistů.
Je nutné ale poznamenat, že tři čtvrtiny tehdejší Československé lidové armády tvořili odvedenci v rámci povinné základní vojenské služby. Dva roky na vojně, kde z chlapce vychovají chlapa, říkalo se. Na vojnu musel dříve prakticky každý mladík a služba v armádě tak prakticky ovlivňovala životy každé rodiny.
Proto bylo nejprve zkracování povinné vojenské základní služby a nakonec i její zrušení ve vývoji československé a později české armády důležitým milníkem.
Údaje o tom, kolik branců narukovalo v roce 1989, chybí. O pět let později muselo do služby asi 45 tisíc mladíků. O dalších pět let později něco přes 30 tisíc a v roce 2004 už pouze 1 600 a ti byli poslední. Od té doby se armáda i přes problémy s naplněním tabulkových stavů spoléhá už jen na profesionály.
Žádná suverenita
„Se Sovětským svazem na věčné časy“, „Věrné a nerozlučné přátelství“ nebo „Síla vojína je v komunistickém přesvědčení“. Tak vypadala některá hesla, která tehdy zdobila vojenská kasárna.
A zdálo se, že tomu tak opravdu navždy bude. Nejen že po Pražském jaru v roce 1968 sovětská vojska „natrvalo“ zahnízdila v desítkách měst, ale československá armáda a potažmo celá země také ztratila svou suverenitu a právo o čemkoliv ohledně obrany a bezpečnosti vůbec rozhodovat. „Veškeré obranné plánování bylo jen odvozením od plánů sovětského velení,“ konstatoval Šedivý.
Československá lidová armáda
Sověti rozhodovali o všem. „Všechny základní parametry, kolik bude divizí, v jakém stavu, jak vyzbrojené,“ připomněl historik Tomek.
Zatímco dnes v rámci NATO rozhodují politici a vojáci všeobecným konsenzem, tedy že s návrhem musí souhlasit všech 28 členských zemí, jednotlivé státy si sami určují své bezpečnostní priority a v některých se s dalšími setkávají a v jiných ne, Varšavskou smlouvu pevně třímali v rukou sovětští generálové. Jakákoliv námitka proti jejich plánům a „doporučením“ byla zcela nepředstavitelná.
Varšavská smlouva měla svého vrchního velitele. Tím byl vždy sovětský generál. Šlo o čistě vojenskou organizaci, žádný tajemník jako u NATO, žádný civilista. „O zapojení příslušníků ČSLA lze říci, že to fakticky byli jen styční důstojníci, předávali informace z naší armády do Varšavské smlouvy a zpět. Nějaký podíl na rozhodování neměli a faktický stav byl ten, že velitel ozbrojených sil Varšavské smlouvy byl podřízen ministru obrany Sovětského svazu,“ vysvětlil Tomek.
Civilní (ne)kontrola
Diametrálně se lidová armáda lišila od té novodobé a také prvorepublikové v možnosti civilní kontroly. Zatímco dnes stojí v čele ministerstva obrany civilisté a vojáci řídí generální štáb, za komunistických vlád byl ministrem obrany vždy generál v aktivní službě.
Jeho prvním náměstkem, tedy dnes v čistě civilní či politické funkci, pak zpravidla náčelník generálního štábu. Armáda byla před světem neprodyšně uzavřena za zdmi kasáren.
„Byla to čistě vojenská organizace. Nějaká civilní kontrola armády tak neexistovala,“ podotkl historik Tomek. Jak dodal, faktickým mocenským centrem bylo předsednictvo Ústředního výboru KSČ. I to však dostávalo o armádě jen formální zprávy: že se nakoupila technika, jaký byl výcvikový rok, že se úkoly plní a že morálně-politický stav je výborný. Přesný obraz a stav ozbrojených sil tak znali možná jen generálské špičky a pochopitelně Sověti.
Československá lidová armáda
Politická armáda
A je tu ještě jedna zásadní odlišnost. Lidová armáda byla prakticky politickým nástrojem někdejší komunistické strany a také výbornou členskou a voličskou základnou. Za první republiky nesměli být vojáci členy politických stran a dokonce neměli ani volební právo. Komunistům se však podařilo armádu fakticky zpolitizovat.
Výdaje na obranuDo roku 1989 dosahovaly výdaje na obranu zhruba 6 procent HDP (tehdy označováno jako ND - národní důchod). Konkrétně v roce 1989 to bylo 6,25 procenta. (V roce 2014 to bylo 1 procento). Výdaje na obranu tak tvořily až 15 procent výdajů státního rozpočtu. (V roce 2014 je to 3,5 procenta). |
Nejen že vojáci dostali práva volit a být volen, ale mohli a nakonec především u vyšších velitelských funkcí dokonce museli být členy strany. Vojáků z povolání byly v KSČ asi tři čtvrtiny.
V armádě tak paralelně vznikal politický aparát. Osvětoví důstojníci, hlavní politická správa v armádě, zástupci pro věci politické u velitelů. „Byli to komunističtí političtí pracovníci a všechno bylo podřízeno KSČ, která představovala jediný povolený názor,“ konstatoval historik Tomek a připomněl, že komunistická strana tak získala stejně jako v civilní společnosti neotřesitelný vliv na obsazování lidí do vedoucích funkcí.
V novodobé české armádě opět platí, že voják nemůže být členem politické strany. Volební právo mu však zůstalo.
