Ve srovnání s ponorkami, které staví nebo plánují stavět Francie a Rusko, se nejpokročilejší atomové ponorky Spojených států kvůli své konzervativní konstrukci jeví skoro jako zastaralé. Nejnovější anglické ponorky třídy Astute v tomto srovnání jen těžko obstojí, o katastrofálním projektu „europonorky“ nemluvě.
Rusko: znovuzrození oceánské strategie
Vojenské námořnictvo Ruska se už dávno vzpamatovalo z rány, kterou jeho prestiži zasadila tragédie ponorky Kursk. Jádrem jeho strategických ponorkových sil se stávají plavidla třídy Borej, neboli Projektu 935.
Ponorky tohoto typu mají v představách ruských námořních stratégů vrátit svatoondřejskou vlajku na globální oceánskou šachovnici. První plavidly třídy Borej, ponorka Jurij Dolgorukij, se roku 2010 stala součástí Tichomořského loďstva. Po více než dvaceti letech se ve vodách Pacifiku objevila ruská ponorka, která se svými výkony přinejmenším vyrovnává plavidlům jiných velkých námořnictev.
Asi nejvýznamnější z technologií, která z Jurije Dolgorukého a dalších plavidel Projektu 935 (ve službě je ještě Alexander Něvskij, Vladimir Monomach prochází zkouškami), je pohonné zařízení. To namísto obvyklého lodního šroubu využívá výlučně systém pumpa – tryska spřažený s atomovým reaktorem OK-650B a parní turbínou AEU. Jedná se o výjimečně tichý pohonný systém, za kterým navíc nezůstává zrádná tepelná stopa.
Známý je od třicátých let minulého století, kdy ho představil italský inženýr Secondo Campini. Technologické obtíže jeho praktické využití umožnily až o půl století později. Sovětští konstruktéři si v závodu o stavbu ponorky poháněné pumpou a tryskami vytvořili jistý náskok a jejich ruští dědicové je udrželi.
Ačkoliv technologii využívají například Britové u třídy Astute, Američané u tříd Seawolf a Virginia a Francouzi u ponorek tříd Triomphante a Barracuda, všeobecně panuje shoda, že nejpokročilejším pohonným systémem tohoto druhu disponuje právě Jurij Dolgorukij.
170 metrů dlouhá plavidla dosahují nejvyšší rychlosti pod vodou přes 30 uzlů a mohou operovat v hloubkách okolo 450 metrů. Jádrem výzbroje je šestnáct odpalovacích sil pro rakety Bulava. Ty nesou šest jaderných hlavic, každou o síle 150 kilotun ekvivalentu TNT, přičemž dolet činí osm až deset tisíc kilometrů. Kromě toho ponorky projektu Borej nesou ještě šest standardních torpédometů ráže 533 milimetrů, z nichž je možné odpalovat také střely RPK-2 Vijuga.
Rusům se v třídě Borej podařilo postavit plavidla, která se bojovými schopnostmi přinejmenším vyrovnávají americkým plavidlům, to vše navíc ve velmi ekonomickém balení. Pro srovnání: ponorka třídy Ohio vyjde na dvě miliardy dolarů za kus, třída Seawolf 1,2 miliardy. Jurij Dolgorukij vyšel ruské námořnictvo na 858 milionů dolarů. Cenu se podařilo srazit také díky tomu, že při jeho stavbě byly využity kvalitní materiály ze sešrotovaných ponorek třídy Tajfun.
Už dnes je jasné, že ponorky třídy Borej vzniknou nejméně ve dvou modifikacích. Další ponorky mají dostat podobu projektu 955A. V plánech figuruje množství technických úprav a také změna označení projektu třída Borej II. Asi nejzásadnější změnou bude zvýšení počtu sil pro rakety typu Bulava na dvacet místo šestnácti u současných jednotek. V současné době se stavějí další dvě ponorky pojmenované Kňaz Vladimir a Kňaz Oleg. Kýl první z nich byl položen v červenci 2012, stavba druhé začala v červenci letošního roku. Koncem roku pak v Severodvinsku začnou kompletovat další jednotku pojmenovanou Kňaz Suvorov.
Rozhodnutí zařadit do výzbroje ruského námořnictva osm ponorek Projektu 955 souvisí s tím, že nejvyšší moskevští politici považují obnovu námořnictva za jeden z nejdůležitějších úkolů v rámci modernizace celé armády. Jak nedávno uvedla agentura RIA s odvoláním na ruského prezidenta Vladimíra Putina, hodlá ruská administrativa do roku 2020 na tento účel vynaložit čtyři bilióny rublů, tedy zhruba dva bilióny korun. Ačkoliv ekonomické sankce západního světa začínají ruské hospodářství dusit, nedá se očekávat, že by se na tomto plánu mělo cokoliv změnit.
Francie: tichý hybrid
Ve Francii se v posledních letech rozpomněli na časy, kdy jejich inženýři jako Dupuy de Lome stáli v čele světového vývoje nových plavidel. Francouzská společnost DCNS Group představila projekt hybridní diesel-elektrické ponorky SMX-Ocean. Ta by podle představ francouzských stratégů měla nahradit jaderné ponorky a stát se nejtišší ponorkou vůbec.
Ocean je postavený okolo stále rozšířenějšího pohonu Air Independent Propulsion – AIP. Stejně jako v případě pohonu pumpa – tryska se nejedná o nijak novou myšlenku. Pohon ponorek prostřednictvím motorů s uzavřeným cyklem, které ke svému chodu nepotřebují vzduch, začal už ve třicátých letech minulého století v Německu zkoumat profesor Hellmuth Walter.
Už v roce 1937 vyčlenil velitel německých ponorek Karl Dönitz finanční prostředky na stavbu pokusné ponorky V80. Walterova ponorka byla neozbrojená, 22 metrů dlouhá a dosahovala rychlosti 23 uzlů. Nejlepší současné ponorky dosahovaly pod vodou nejvýše rychlosti okolo osmi uzlů.
Německá ponorka poháněná Walterovou turbínou U1406
Ponorek s Walterovým motorem bylo nakonec vyrobeno jen deset a žádná z nich nebyla nasazena ve válce. Přesto o ně zejména Britové projevovali velký zájem. Jednu z Walterových ponorek testovali a nakonec ji vyřadili ze služby se sarkastickými komentáři o její nespolehlivosti a nebezpečnosti pro vlastní posádku.
Na tomto místě připomeňme, že Walter na své ponorce pracoval v prostředí Německa drceného denními i nočními nálety a s minimální zdrojovou základnou. Angličané, kteří byli k jeho práci tak kritičtí, se na stavbu vlastního AIP pohonu dodnes nezmohli.
Po druhé světové válce se pozornost konstruktérů stočila k jadernému pohonu. Až v osmdesátých letech se k AIP vrátili jednak Švédové a také Němci. Například švédské ponorky třídy Gotland využívající AIP pohon systému Kockums v4-275R Stirling připravily při společném cvičení s námořními silami NATO americkému námořnictvu nepříjemné překvapení. Byl to právě Gotland, který nepozorovaně pronikl clonou eskorty a „potopil“ letadlovou loď třídy Nimitz. Hybridní ponorky se ukázaly být zbraní, proti které v současnosti neexistuje protizbraň a jako takové vzbudily zájem francouzského námořnictva.
Výsledkem je už zmíněný Ocean. V zásadě se jedná o modifikované plavidlo osvědčené třídy Barracuda, srdcem jejího pohonného ústrojí ale je nově vyvinutý hybridní AIP systém s kapalným kyslíkem coby palivovým oxidantem.
Při rychlosti 10 uzlů má mít Ocean dosah 15 tisíc námořních mil, výzbroj je identická s třídou Barracuda a sestává z kombinace raketových sil a torpédometů. Francouzské námořnictvo už ohlásilo, že s hybridním API pohonem počítá pro novou třídu víceúčelových ponorek použitelných v boji v pobřežních vodách.
Vznikne tak relativně levné plavidlo schopné uspět tam, kde se velké jaderné ponorky nemají jak uplatnit, totiž v asymetrických konfliktech. Bude jistě zajímavé sledovat, jak na stavby kvalitativně zcela nových typů ponorek v Rusku a Francii budou reagovat Spojené státy, Velká Británie, Japonsko a další velmoci.
