Česká média o „finlandizaci“ píší jako o podřízení menšího státu většímu sousedovi. Prezidentský mluvčí Jiří Ovčáček však pojem vysvětluje jako neutrální status a pomyslný most. Která definice je blíž k pravdě?
V době, kdy se ten termín objevil, byl jednoznačně pejorativní. S tím se nedá nic dělat. Finsko bylo díky tomu uchráněno třeba statutu Československa.
Michael Romancov
|
Je ale třeba si uvědomit, že to, že Finové na tom byli jinak než my, to nebyla nějaká sovětská blahovůle nebo ochota dodržovat smlouvy. Bylo to vykoupeno šíleným krveprolitím za sovětsko-finské války v letech 1939 až 1940.
V roce 1948 se poté připravovala situace velmi podobná tomu, co se stalo v únoru u nás, a Finové dali jasně najevo, že si to nenechají líbit.
V případě Finska šlo tedy skutečně o podřízení Sovětskému svazu?
Samozřejmě šlo o podřízení, pokud jde o zahraničněpolitické a vojensko-bezpečnostní aktivity. Tedy v podstatě o ty nejcitlivější oblasti, které jsou součástí státní suverenity.
Kdyby mělo něco podobného proběhnout na Ukrajině, znamenalo by to konec sbližování s Evropskou unií a NATO?
Pokud jde o Severoatlantickou alianci, tak zcela jednoznačně. V případě Evropské unie je to otázka. Rád bych upozornil na to, že Finsko nebo Rakousko podaly přihlášku do Evropské unie a byly přijaty teprve v okamžiku, kdy se rozpadl Sovětský svaz.
Ukrajina by podle Zemana neměla být v NATO. Nabízí jí „finlandizaci“:
Je v tuto chvíli situace kolem ukrajinské krize natolik srovnatelná s poválečným obdobím a nastupující studenou válkou, aby byla slova o finlandizaci namístě?
Myslím si, že není. Sovětský svaz byl v poválečném období vítěznou mocností, ale dnešní Rusko žádnou vítěznou mocností není. Rusko je agresivní stát, který se snaží udržet zbytky svého vlivu na úkor ostatních. Už není partnerem, jakým bylo bezprostředně po druhé světové válce, po celá devadesátá léta nebo ještě začátkem tisíciletí. Rusko se dobrovolně rozhodlo, že se stane protivníkem. Je to volba Vladimira Putina.
Zeman nabídl Ukrajině finlandizaci. Do NATO by vstupovat neměla, říká |
Mohou výroky českého prezidenta vývoj situace na východě Ukrajiny nějak výrazně ovlivnit?
Nemyslím si. Jsem nicméně přesvědčen, že to opětovně zhorší postavení České republiky v Evropě, respektive po celém světě.
Miloš Zeman se v Kazachstánu odvolával na vyjádření šéfa německé diplomacie Franka-Waltera Steinmeiera, který odmítá, aby se Ukrajina stala členskou zemí NATO. Nová ukrajinská vládní koalice prohlásila, že o vstup bude usilovat. Jaký je vlastně v tuto chvíli postoj aliančních států?
To není nikdo schopen předvídat. Muselo by se to řešit na té nejvyšší úrovni, na summitu NATO za účasti hlav všech členských států a vlád. Jakékoli vyjádření, ať už ministra zahraničních věcí Německa nebo kohokoli jiného, je naprosto spekulativní. Mohu uvést jen to, že v roce 2008 se NATO na summitu v Bukurešti postavilo ke Gruzii a Ukrajině způsobem, který je dnes považován za chybu, a vyslalo tím Rusku určitý signál.
Severoatlantická aliance tehdy odmítla rychlé členství Gruzie a Ukrajiny, ale směrem do budoucnosti to nechala otevřené, což vedlo ke změně chování Ruska vůči Gruzii a teď i Ukrajině. Až přijde na řadu další summit, budou muset být závěry takové, aby neumožňovaly jinou interpretaci toho, co NATO považuje za vhodné, nevhodné, přípustné či nepřípustné.
Má podle vás Ukrajina reálnou šanci do NATO v dohledné době vstoupit?
Záleží na spoustě faktorů, v téhle chvíli je to čistá spekulace. V tento okamžik si myslím, že ty šance jsou malé. Navzdory tomu, že není dodržováno minské příměří, tak není porušováno tak vehementním způsobem, aby s tím všichni členové souhlasili. Připomínám, že v alianci se nehlasuje, tam se rozhoduje konsenzem.
Aby celé společenství svůj postoj vůči členství Ukrajiny v NATO přehodnotilo, muselo by dojít k intenzivní eskalaci bojů s přímým zapojením ruské strany, případně k vyprovokování dalšího konfliktu v Podněstří nebo někde jinde.
