Možná by mě teď za ta slova někteří nejradši kamenovali, ale základní plat poslance a senátora 55 900 korun není skutečně nijak závratný. Navyšuje ho spletitý systém příplatků za funkce a funkcičky ve Sněmovně či za dojíždění. I tak to není žádné terno, vzhledem k tomu, že poslanci rozhodují o miliardách, v případě státního rozpočtu dokonce o bilionu korun.
Do jisté míry rozumím poslanci Vítězslavu Jandákovi, který si jako jediný na to ve Sněmovně troufl poukázat. Udělal to svérázně, po jandákovsku, když prohlásil: „Dělejme ze sebe blbce, on nás stejně národ mít rád nebude.“ Bojoval za svůj vyšší plat, ostatní ani necekli. V podstatě měl ale tváří v tvář mlčící Sněmovně Jandák pravdu.
Sněmovna nemůže být složená jen z lidí jako Karel Schwarzenberg či Andrej Babiš, kteří si nemusí dělat hlavu s tím, na jaký plat poslance mají podle zákona nárok. Ale pokud jsou platy poslanců nastaveny příliš nízko, jen zvyšujeme riziko, že se budou rozhlížet okolo a budou snazším terčem pro lobbisty a grázly, kteří se pokoušejí ovlivnit zákony podle svých potřeb.
Je těžké si představit, jak úspěšní, vzdělaní lidé, dobře zaplacení v privátním sektoru ve větší míře ochotně opouštějí své pozice a jdou si sednout do zvláštního prostředí Poslanecké sněmovny, za základní plat 55 900 korun. I s příplatky a náhradami se dostanou na nějakých 80 až 90 tisíc korun hrubého. Pro řadu lidí v zemi hodně peněz, ale pro skupinu opravdu vzdělaných lidí na dobrých pozicích v soukromé sféře nijak ohromující.
Proč vlastně ten tak trochu cirkus kolem platů v parlamentu sledujeme? Po povodních, které byly v roce 2002, přišla vláda Vladimíra Špidly s ušlechtilou myšlenkou, že si politici platy načas zmrazí, aby tak ukázali svou solidaritu. Později byly sice rozmrazeny, mírně stouply, ale za předchozí pravicové vlády byly znovu zmrazeny - do konce letošního roku.
Když se politici nedomluví na něčem jiném, zmrazení skončí a platy jim vzrostou o 26 procent. Špatně to vypadá, hlavně v kontextu s tím, že státním zaměstnancům Sobotkova vláda přidává 3,5 procenta. Ale právě mechanismus zmrazování na určitou dobu vede k tomu, že když skončí tato doba, může být nárůst platu o to markantnější.
Přimlouval bych se za to, aby politici našli odvahu se svými platy udělat něco zásadního - ne to, zda si přidají procento nebo tři a půl procenta. Nechat jim plat jako určitý násobek průměrného příjmu v zemi, ale zároveň takový, aby v něm mohly být zahrnuty všechny možné spletité náhrady, které teď dostávají. A z tohoto platu, který by každý volič mohl snadno zkontrolovat, by si museli platit vše. Vůbec by přitom nevadilo, kdyby takový plat bez bočních náhrad byl vyšší než teď. O to silněji bychom pak politikům mohli otloukat o hlavy všechny chyby v zákonech či přímo „zmetky“, které občas schvalují.
