Velemínský klub má nyní zhruba 190 členů. Když v roce 1979 začínal, neměli to sběratelé starých vozů jednoduché.
„Režim tehdy podobným ‚zápaďáckým‘ aktivitám nepřál. Přesto se klub prosadil a posléze i napojil na další spolky, od kterých získával rady a zkušenosti,“ říká místopředseda Veteran Car Clubu Velemín Vratislav Král.
První velký sraz klub uskutečnil v roce 1984 v Terezíně. Památník Terezín tehdy soutěž historických vozidel zařadil jako součást mírové manifestace k výročí osvobození koncentračního tábora. Spojení s Památníkem Terezín se později ukázalo jako vynikající volba.
„Byla to taková bouda na komunisty. Každou mezinárodní akci musel totiž rok předem schválit Svazarm i KSČ. Ale zakázat účast na mírové manifestaci si nikdo netroufl, a náš klub proto jako jediný v republice nemusel žádat o povolení na pořádání mezinárodních akcí,“ přibližuje Král.
Na terezínské srazy tak mohli bez povolení přijíždět i veteránisté z Německa. Pouze na cestu přibalili květiny pro terezínský památník.
Rozhodl obrázek s nákladní Pragou AN
Vratislava Krále přitahovaly staré automobily od dětství. Navíc se celý jeho profesní život točil kolem dopravy, a tak byla jen otázka času, kdy si nějakého veterána pořídí.
„Jednou jsem viděl na obrázku starou nákladní Pragu AN čili Andulu a zalíbila se mi natolik, že jsem se rozhodl zrenovovat celou řadu tohoto typu od roku 1924 až do konce jejich výroby,“ vypráví.
Záměr se ale nezdařil. Po koupi čtvrtého vozidla této řady a po svezení v něm totiž zjistil, že Anduly byly stále stejné, bez jakéhokoli technologického vývoje.
„Proto jsem některá vozidla prodal, abych si opatřil zase jiná, například Jeep Willis MB, se kterým dnes jezdím na vojenské srazy,“ dodává.
Řemeslná zručnost není důležitá, říká veteránista
I když je Král vyučený automechanik a většinu oprav zvládne sám, řemeslná zručnost podle něj není podmínkou k tomu, aby si člověk veterána pořídil.
„Nějaké základní opravy by veteránista zvládnout mohl, ale podstatný je hlavně vztah k tomu vozu,“ říká Král. Jako příklad zmiňuje bývalého klubového kolegu.
„Byl to úředník, ale zrenovoval dva veterány. Když něco neuměl, tak ostatní poprosil o pomoc. Všechno si zaznamenával a třeba jenom masku na tatru čistil 170 hodin! Já měl přitom svou pragovku kompletně hotovou za 1 500 hodin. Ale dotáhnul to do konce,“ vypráví Král.
Jak ale dodává, do komunity veteránistů dnes pronikají i lidé, kteří k vozům tak silné pouto nemají a vnímají je pouze jako investici.
„Trumfují se, jestli dali za auto tři miliony nebo pět, ale kolik má válců, nevědí. A v autě je ani neuvidíte, protože ho mají někde schované,“ líčí Král.
Mezi veterány přibývají mladší auta
Kromě sběratelů doznala proměny také flotila veteránů, které je možné spatřit na srazech a akcích. Vzhledem k tomu, že veteránem je vůz starý minimálně 30 let, tak mezi sběrateli přibývá tzv. youngtimerů, tedy aut vyrobených v 60. až 80. letech.
„Osobně mi tato auta tolik neříkají, preferuji hlavně předválečnou a meziválečnou výrobu. Na druhou stranu ale chápu, že oldtimery nejsou už tolik dostupné, a tak lidé sahají po vozech mladších,“ říká Král.
Sám youngtimera zrenovoval pouze jednoho, a to legendární Škodu Felicii. „Byla to ale synova zásluha. Koupil ji za pakatel, protože se mu líbila, a pak jsme ji společnými silami opravili,“ dodává.
Dnes už se podle Krále dá „za pakatel“ provozuschopný veterán sehnat jen výjimečně. Běžné jsou naopak inzeráty nabízející staré „embéčko“ za stovky tisíc korun. „Mám štěstí, že jsem se předzásobil, a tak už nic nemusím kupovat,“ směje se Král.
Kousků, které by nadchly sběratelovo srdce, navíc podle něj ubývá. „Masová výroba nás připravuje o kouzlo jedinečnosti vozů. Proto je nádherné, když se podaří objevit nějakou automobilovou lahůdku, která byla celá desetiletí ukrytá někde v garáži. To se pak rovná téměř zázraku,“ uzavírá Vratislav Král.
