Byla neděle a pršelo. Ve tři hodiny ráno 10. dubna 1951 stál mladý řeholník, Slovák Anton Srholec na břehu rozvodněné řeky Moravy. Ta odděluje Slovensko a Rakousko. Chtěl studovat v Itálii teologii a jinak, než ilegálně přejít hranice to tenkrát nešlo.
Srholcova skupina třiadvaceti promáčených a utrmácených duchovních ušla přes noc 40 kilometrů. Od svobodného světa je dělily desítky metrů. Divoká voda vzala i jejich naději, že tu noc překročí železnou oponu. Jejich průvodci - tři starší kněží - se neodvážili natáhnout přes řeku lano a uprchlíky nalodit do gumového člunu. Všichni by se utopili.
Anton Srholec neměl na hranicích šanci. Za prvé: početnou skupinu stíhali pohraničníci. Převaděče několik hodin před tím náhodně zatkli dva vojáci. Ti je svázali, a jeden z nich utíkal zburcovat zásahový oddíl. Převaděči se rozvázali a přemohli ozbrojeného věznitele, přivázali ho ke stromu a vyrazili pro skupinu čekající na břehu Moravy.
Za druhé: když skupina zjistila, že je hraniční řeka rozvodněná, všichni se rozutekli. Každý se plížil domů na vlastní pěst. Srholec místo toho podepřel starého kněze, vzal mu jeho zavazadlo plné knih a jeho psací stroj a doprovázel ho přes les. Mířili k železniční stanici.
„Šli jsme jako dva spravedliví. Měli jsme občanské průkazy, nikomu jsme neublížili. U stanice na nás jakýsi voják zařval: ´Ruce nahoru!´. Tak jsme je dali. Přidal nás k dalším už chyceným pěti lidem,“ vypráví Srholec.
Z třiadvaceti duchovních plížících se od střežené hranice u vesnice Závody policisté pochytali celkem osmnáct. Šestici se podařilo zmizet a v následujících dnech už zklidněnou Moravu kdesi přeplavali.
Na ostatní kněží a řeholníky čekal Leopoldov, tříměsíční samotka, výslechy a mučení. Srholcovi „jen“ vyrazili zuby, což při své obhajobě u soudu demonstroval stažením pysku. Soudce dělal, že nevidí a neslyší. Mladíka poslal za špionáž a velezradu na 12 let do vězení. Byl to ten den jeden z nejnižších trestů. Ostatní kněží vyfasovali buď doživotí, nebo pětadvacet let.
Na uranu diskutoval o Bohu
Srholec v rychlém sledu vystřídal věznice v Ilavě, Olomouci, na Pankráci. Domovem, jak říká, se mu stal až uranový lágr v Jáchymově. Potkal tu jednoho ze svých duchovních učitelů.
„Pracoval jsem na haldě, přehazoval lopatou uranový smolinec. Pracoval tam se mnou takový starší člověk. Když jsme měli pauzu, pili jsme meltu a k tomu zakusovali chleba, zeptal jsem se ho, co dělal v civilu? Říkal, že se vychovával mládež. Zná lepší způsob než výchovu podle Makarenka. A že kdysi v Itálii žil muž, který věděl, jak na to. Samozřejmě jsem pochopil, že myslí Dona Boska (zakladatele řádu Saleziánů, poz red.). Vykřikl jsem: ´Ty jsi Salezián! Já také!´ Těžko se to popisuje, ale padli jsme si do náručí - zpocení, jen v trenýrkách, zašpinění od hlavy až k patě,“ s dojetím vypráví Srholec, který na Jáchymově rubal šest let.
Český salezián Kopecký ho přivedl k jiné, náročnější víře. Do té doby si uchovával tradiční, klerikální katolicismus opírající se o dogmata, o kterých se nepřemýšlí. „Tady jsem si uvědomil - v rozhovorech s Jardou Kopeckým - že víra není soupisem příkazů, liturgie, doktrín. Že víra klade otázky. Našel jsem víru, která je spíše vlastní pro Čechy, intelektuální, která obstojí v diskuzích.“
Post BellumVzpomínky Antona Srholce natočili lidé z Post Bellum (www.postbellum.cz). V neděli o pamětníkovi odvysílá dokument Příběhy 20. století Český rozhlas Plus ve 20h. Reprízu naladíte příští sobotu na Radiožurnálu v 21h. Archiv rozhlasových Příběhů najdete zde (http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?p_po=3108). |
Antona Srholce propustili na amnestii v květnu 1960 jako jiného člověka: kritického ke slovenské církvi, s touhou po kněžských slibech. Jeho první cesta vedla domů za rodiči ve Skalici. Necestoval sám. Aniž by tušil, sledovala ho StB. Vypátrala, že je „náboženského přesvědčení“.
Bratislavská StB na něj hned po propuštění nasadila agenta, okrskového zmocněnce VB č. 32 poručíka Bolebrucha, který první zprávu napsal už v polovině května. „Hlásím, že Anton Srholec, trvale bytem ve Skalici, pracuje jako dělník ve Stavohmotách při výrobě cementového zboží. Bylo důvěrnou cestou zjištěno, že po jeho příchodu z vězení byla v domě jeho rodičů uspořádána rodinná slavnost, které se účastnili členové jeho rodiny. Jiné poznatky zatím o jmenovaném nebyly zjištěny, jen to, že na pracovišti se projevuje jako náboženská osoba.“
Podobných hlášení jsou na Srholce desítky, čteme je v archivních dokumentech uložených na Slovensku v Ústavu paměti národa. Zápisy řídících důstojníků končí tzv. opatřeními: „Připravit podmínky hlubšího rozpracování jeho styků se Saleziány“.
V hledáčku StB
Udavači pronásledují Srholce i v jeho dalším zaměstnání. „Chtěl jsem být vnitřně svobodný. Studovat,“ vysvětluje Srholec proč odešel od rodičů a zamířil do Ostravy do hutí jako jeřábník a k vysokým pecím. Opět ho doprovází agenti StB. Píší, že nastupuje mezi robotníky - spodinu, která myslí jen na alkohol, holky a ráda se pere. K jejich překvapení, jak uvádí do spisu, je Srholec šťastný a spokojený. Nejspíš má nějaké kontrašpionážní úkoly, domnívá se tajná policie.
„Měl jsem je v patách všude. Věděl jsem o nich. Kontrolovali telefony, poštu, chodil jsem na předvolání podávat vysvětlení, ale vždycky jsem se snažil hovořit jen o křesťanství, vyvracet jim ten jejich vědecký marxismus. Považoval jsem ho za jejich nové náboženství,“ popisuje výslechy na StB kněz Srholec.
Svazky v archivu mu dávají za pravdu. Dokola se v nich opakuje, že „sledovaný ví o tom, že je sledován, dává si pozor na svá vyjádření, protože má z minulosti zkušenosti,“ neopomíjí estébáci v každém zápisu zdůraznit, že seděl za velezradu devět let ve vězení.
Podle nich o tzv. zájmových osobách nemluví, stáčí řeč ke křesťanství. „Nikdy jsem nechtěl bojovat s komunisty se zbraní v ruce. Můj boj byl za Krista, církev, za svobodu vyznání. A k tomu máte jiné zbraně - diskuzi a modlitbu,“ říká Srholec.
Soutěž Příběhy 20. století se prodlužuje!Druhý ročník dokumentaristické soutěže Příběhy 20. století jsme na vaše prosby prodloužili až do 20. října! Natočte vyprávění pamětníka a přihlaste se na www.pribehy20stoleti.cz. Vyhrát může deset lidí. Nejvyšší cena je 50 tisíc korun a profesionální novinářská smlouva. Soutěž pořádají Post Bellum a Pant. |
StB sledovala i jeho rodiče. Chtěli zjistit, jestli není jejich syn ve styku se zahraničím. Udavačka z okolí jeho matky nahlásila, že Srholcová tvrdí, že její syn chce za papežem, bude jednou vysvěcen, a že to nebude dlouho trvat, protože komunismus se zanedlouho zhroutí.
Maminka Antona Srholce měla nejspíš dar jasnozřivosti. Za několik let, na konci šedesátých let, v době dozvuků Pražského jara 1968 legálně její syn vycestoval do Itálie. Místo tří měsíců, jak mu povolovala cestovní doložka, setrval v Římě na studiích celý rok. Než se vrátil na Slovensko, papež Pavel IV. ho v roce 1970 vysvětil na kněze.
V Itálii ho představení řádu přemlouvali, ať zůstane. Srholec trval na tom, že duchovní službu nabídne v komunistickém Československu. „Pozvali mě na StB k podání vysvětlení. Nemohli pochopit, že jsem se vrátil z idealismu. Stále naléhali, jaké mám úkoly, komu sloužím, kdo mě řídí,“ směje se Srholec omezenému myšlení estébáků.
StB: Má kladný vztah k socialismu a komunismu
Kněžskou službu vykonávat v Bratislavě nemohl, nedostal souhlas biskupa. Vypomáhal v jedné bratislavské farnosti jako kaplan a varhaník. Svými prohlášeními o modernizaci církve provokoval nejen konzervativní kněze, ale i tajnou policii. Podle nich je ohrožením jednoty církve.
StB si ho předvolává k výslechům, které však eviduje jinou formou než před jeho odjezdem. Změnil se řídící důstojník i strategie. Od roku 1971 vedou nový svazek nikoliv na pronásledovaného, ale na tajného spolupracovníka s krycím jménem SKALA.
Údajný spolupracovník Srholec neprochází tzv. verbovkou, nepodepisuje závazek ani mlčenlivost. Major Bažík nařizuje tajnou prověrku, která podle něj dopadla kladně. Do spisu uvádí hodně nepravděpodobné hodnotící fráze: „Srholec má kladný vztah k socialismu a komunismu. Je oddaný budování lidově demokratického zřízení.“
Následně je kněz Srholec vyexpedován z Bratislavy jako nepřizpůsobivý farář do zapadlých malých obcí Pernek, Zalužie, Záhorská ves a Vysoká. Byly to vesnice s vysokou koncentrací Romů, lidí bez zaměstnání, většina zcela odkázaných na pomoc státu.
„Malá farnost je lepší než velká. Své farníky znáte jako svoji rodinu. Byl jsem tam rád,“ vzpomíná Srholec, kterého ne příliš často navštěvovali na faře i referenti StB. Hlásí, že páter se nezúčastňuje schůzí kněží z kolaborantského duchovního hnutí Pacem in Terris.
Údajná spolupráce s StB je završena násilím. „Bylo to v noci na Vánoce. Venku počasí, že by psa nevyhnali. Někdo zvoní u dveří fary. Stáli tam dva mladíci. Chtěli pokřtít. Pozval jsem je dál. Jak jsem se otočil, něčím mě praštili po hlavě, jen jsem stačil zakřičet a babka, která mi pomáhala na faře, přiběhla. To mi zachránilo život. Útočníci utekli,“ popisuje Srholec, který přepadení na policii nehlásil.
Je přesvědčený, že na něj tyto násilníky vyslala StB. Bylo to v době, kdy na Slovensku tajná policie verbovala kriminálníky. Za slib zahlazení jejich vyšetřování je vysílala na tzv. trestné výpravy. Také se mezi kněžími mluvilo o dosud nevysvětlených vraždách nebo sebevraždách tří kněží: Poláka, Coufala a Šmistra.
Anton Srholec říká, že měl v této době strach o život a své farníky. Tajná police mu prý nabízela farnost ve městě, cestu do zahraničí, pakliže bude spolupracovat, Srholec odmítl. To, že StB přitvrdila, si pernecký farář uvědomil, když mu jeden z rodičů romské dívky prozradil, že jeho rodině nabídli velký byt.
„Pane faráři, oni za to chtějí, aby Iveta podepsala, že jste jí – víte co! Tohle mi řekl. A to jsem se opravdu vylekal. A on mi povídá, že by jí raději ruce zpřelámal, kdyby to na mě podepsala,“ vypráví Srholec, jehož archivní spis estébáci na začátku osmdesátých let uzavřeli a archivovali ze zjevně nepravdivých důvodů.
Uvedli, že Srholcovi byl odebrán státní souhlas k duchovní službě, protože odchází do důchodu. Není už pro ně zajímavý. Do důchodu se Srholec rozhodně nechystal, jejich zdůvodnění, proč mu vzali státní souhlas, zněl, že vykonává jinou činnost, než k čemu měl souhlas udělený. Na závěr estébáci ve spisu přiznávají, že spolupráce se SKALOU nikam nevedla a stagnovala.
Dnes se stará o bezdomovce
Když se Anton Srholec v roce 2004 dozvěděl, že se jeho jméno nachází ve zveřejněných seznamech tajných spolupracovníků StB, zhrozil se. Aniž by svazek četl, napsal Ústavu paměti národa dopis.
„Když mě telefonicky pozvali na Februárku ´podat vysvětlení´, tak jsem se podle vlastních představ snažil vést dialog, po jednom jich ´lámat´ … Zaujal jsem postoj náboženského svědka. Rozhovor jsem směřoval k teologickým problémům. … Ke spolupráci mě ústně ani písemně nikdy nevyzvali. Zajímali se o saleziány, s kterými jsem přerušil všechny kontakty, kromě těch nejzákladnějších. Nebylo co prozradit. … V životě jsem nikoho neudal,“ hájí se v dopise uloženém v Ústavu paměti národa Srholec, kterého před několika lety ve slovenských médiích označili za estébáka.
Kněz Srholec se soudit nechce, netrvá ani na tom, aby jeho svazky nebyly veřejnosti přístupné. Pouze žádá, aby se jeho písemná obhajoba stala součástí těchto dokumentů, což slovenský vědecký ústav splnil.
Anton Srholec nemá farnost. Věnuje se charitě. V roce 1992 založil ubytovnu pro bezdomovce v Bratislavě, kde se stará o zhruba stovku lidí bez přístřeší, bývalé kriminálníky, často závislých na drogách a alkoholu. Charitu financuje především ze soukromých darů. Letos je jedním z dvaceti nominovaných na Cenu Paměti národa, můžete ho podpořit zde (www.cenypametinaroda.cz)
Slavnostní předávání proběhne 17. listopadu v Národním divadle v přímém přenosu nejen České televize, ale i polské, německé a slovenské.
Petice za studium dokumentů StB bez omezeníJméno Antona Srholce najdeme v seznamech spolupracovníků StB. Bez prostudování archivních dokumentů vedených k jeho osobě a bez jeho podrobného vyprávění nelze nařčení z udavačství ověřit nebo vyvrátit. Dnes lze v ČR zkoumat dokumenty StB bez omezení. To se ovšem může v dohledné době změnit. Ústavní soud bude projednávat návrh nejvyššího soudu, který chce zrušit část archivního zákona. Ta umožňuje nahlédnout do archivního svazku, aniž byste museli získat souhlas dotčených osob včetně bývalých agentů StB. Veřejné prohlášení, bojující za otevřené archivy, podepsalo skoro šest tisíc lidí, mezi kterými najdete např. režiséra Jana Svěráka, historiky Petra Blažka, Radka Schovánka, bývalého politického vězně a spisovatele Jiřího Stránského. K prohlášení se můžete připojit i vy zde http://www.petice24.com/prohlaeni_oban_r_k_navrhu_ns_omezit_pistup_do_archiv |
