Na počátku srpna americký prezident Barack Obama pozval do Washingtonu africké lídry, aby se pokusil USA mocensky a hospodářsky vrátit pod Saharu, odkud je v novém tisíciletí vytlačila Čína. Není náhodou, že šéf Bílého domu zvolil taktiku obřího summitu, které východoasijská země s velkými úspěchy pravidelně pořádá už od roku 2000 (více zde). Není to jediné, v čem se Západ má od Pekingu co učit. Podívejme se podrobněji na to, jak se stalo, že Afrika jako břímě přešla zničehonic z bílého na žlutého muže.
Americký prezident Barack Obama si potřásá rukou s úspěšným podnikatelem ze Zimbabwe Takundou Ralphem Chingonzem na summitu ve Washingtonu (5. srpna 2014).
Tedy… právě v tomto předsudku je hlavní rozdíl. Pod Velkou zdí totiž neberou Afriku jako břímě, ale jako příležitost. Zatímco exkoloniální velmoci a jejich američtí spojenci dumají nad tím jak rozvojovou pomocí světadíl pozvednout, Číňan přemýšlí v kategoriích vzájemně prospěšného obchodu. Říše středu je hladová po surovinách, aby mohla pokračovat ve svém ekonomickém rozmachu, a černý kontinent je nadupaný ropou, kovy, dřevem i zemědělskými produkty.
Zároveň jako chudý region téměř bez průmyslu žíznil po levném spotřebním zboží a strojírenství, které východoasijská továrna chrlí ve zběsilém tempu. Výsledkem těchto fakt je oboustranně prospěšná symbióza, která „beznadějnému“ koutu planety zajistila v novém tisíciletí každoroční hospodářský růst o 5 procent a Číně od roku 2008 roli největšího obchodního partnera Afriky.
Žirafy jako důkaz dávného přátelství
Přitom, když padala Berlínská zeď, by něco takového napadlo jen geopolitické fantasty. V osmdesátých letech dosahoval vzájemný obchod jen jedné miliardy dolarů ročně. V roce 1999 už to bylo 6,5 miliardy, v roce 2005 39,7 miliardy a v roce 2011 166,3 miliardy. Když si politici v USA a Evropě, kteří po vyhrané studené válce žili pod chimérou „vítězného konce dějin“, konečně všimli, že čínský drak bere Afriku pod svá křídla, začali mluvit o neokolonialismu. Což zní z jejich úst obzvláště pikantně.
Číňané právě vzpomínky na koloniální pokoření, které rozvrátilo tradiční africkou společnost, rádi využívají. Dávají se za vzor, jak po desetiletích bělošské nadvlády sami dokázali vzpamatovat bez knížecích rad ze západu a hlavně bez zavádění demokracie, což je pro mnohé černošské lídry lákavý model k zopakování.
Vytahují z historie zapomenutého lodivoda jménem Čeng Che, který v roce 1421 se svou obří flotilou lodí, vedle nichž by Kolumbova Santa María vypadala jako necky, doplul až k pobřeží Mozambiku a císařský dvůr ohromil darem v podobě žiraf. Zdůrazňují, že přes tehdejší jednoznačnou převahu čínské civilizace k žádné kolonizaci Afriky nedošlo. Nedodávají, že to tím byl pocit nadřazenosti nového panovníka, který usoudil, že se od světa není co učit a další expedice zakázal. Načež následovalo půltisíciletí úpadku.
Jinak se ale ideologií Číňané nezdržují. Svůj komunismus, který je ostatně i doma pod „nebesy“ jenom zástěrkou bezohledného nacionalistického režimu, u svých obchodních partnerů nijak neprosazují. Mao Ce-tungovu Rudou knížku nahradila v Africe účetní rozvaha.
Lidská práva na posledním místě
Pro jejich zájmy je požehnání, když některý z afrických diktátorů krvavě zlikviduje nějakou odbojnou skupinu. Pohoršený Západ ho ztrestá sankcemi a Peking přispěchá jako nejvěrnější spojenec se svou ekonomickou nabídkou.
Čínští dělníci ze společnost Sinohydro pracují na novém křídle univerzitní nemocnice v konžské metropoli Brazzaville. (březen 2013)
Například Súdán vehnal do čínské náruči v roce 1997 nepřímo Usáma bin Ládin, které ze zdejšího úkrytu organizoval teroristické útoky proti americkým cílům a Chartúm ho odmítl vydat. Asijská velmoc ráda převzala odběry tamní ropy a prodávala režimu ruční zbraně, se kterými byli masakrováni civilisté v Dárfúru.
Důležitý je pro Afriku také pocit, že o ni někdo stojí. Politbyro svolává všechny její představitele do hlavního města na pravidelné summity (od roku 2008 je v tom kopíruje Indie a Turecko) a naopak čínští nejvyšší představitelé často míří k rovníku. Kam jinam než do Afriky (konkrétně do Tanzanie a Konga) by jel prezident Si Ťin-pching na první návštěvu ciziny?
Za svou pozornost nejlidnatější země chtěla, aby ji tamní vlády uznávaly jako jediného reprezentanta Číny, což je důležité především proto, že v Africe se nachází čtvrtina členů OSN. Povedlo se. Dnes už pouze čtyř nevýznamné výjimky zastydle udržují diplomatické styky pouze s Tchajwanem.
Ve vnitroafrických záležitostech ukazuje Peking navenek okázalý nezájem, ale pod povrchem hraje podle svých zájmů klasické velmocenské šachy. Když se jí dlouho nedařilo přesvědčit čadského diktátora ke zřeknutí se Tchajwanu, podpořila povstání proti němu. Naopak v Súdánu, kde hrozilo prudké rozhoření vleklého konfliktu mezi Severem a Jihem, zafungovali soudruzi kvůli svým zájmům o tamní ropu jako mírotvůrci.
Samotné ignorování lidských práv by nestačilo k tomu, aby se Číňanům otevřelo v tropech komerční safari. Důležitá je otázka nákladů. Když tu chce šanghajská a například pařížská firma postavit dálnici, vždy bude dražší nabídka z Evropy. Finanční ústav, který kontrakt podpoří, ho kvůli teritoriu považuje za riskantní, takže si řekne o vysoké úroky, zatímco v Číně má exportní banka od vlády pokyn africké projekty jednoduše odklepávat.
Všichni bělošští inženýři nasazení v Africe si řeknou o několikanásobné platy, než které by dostali za stejnou práci doma. Kromě toho si pro jejich ubytování počítá s luxusními hotely a dalším nadstandardním servisem. Čínský inženýr sice dostane lepší plat, ale jinak na rozmazlování může zapomenout.
Asijská firma si také často přivede vlastní zkušené a levné dělníky, zatímco evropská musí pracovat s místní pracovní silou, která svou nespolehlivostí výstavbu prodlužuje. Francouzský podnik se snaží dodržovat pracovněprávní a ekologické normy - ani ne tak kvůli citlivosti manažerů vůči lokálním obyvatelům nebo přírodě, ale kvůli tomu, že by mu přešlapy v rozvojovém světě mohli spočítat západní klienti. Pak je logické, že je to Čína, kdo staví železnice, přehrady, továrny, nemocnice, stadiony a dokonce i sídlo Africké unie v Addis Abebě.
Mladí a neklidní na vývoz
Čínskou expanzi ale netáhnou jen velké státní společnosti, ale spousta jednotlivců, kteří vidí „srdce temnoty“ jako zemi zaslíbenou. Zatímco čeští rodiče by syna, který by se chtěl vydat zbohatnout do Afriky, poslali k docentovi Chocholouškovi, v Číně ho pochválí za odvahu a ještě mu přispějí do začátků. Vědí, že jim pak z nového domova bude kvůli k úctě k předkům posílat hezký příspěvek na důchod.
Křišťálová Lupa 2014Nominujte iDNES.cz v kategorii Zpravodajství. Děkujeme! |
Neváhají odejít do Lagosu či Bamaka, aby si tam otevřeli prádelnu, malý krámek se smíšeným zbožím nebo třeba vývařovnu s nudlemi. Konkurence v maloobchodu je v Africe tak nízká, že se tu dá rychle vydělávat na maržích, které by ve stabilizované ekonomice byly nemyslitelné. Šance na úspěch a rozšíření byznysu je obrovská. Takže tu štěstí hledají i ty nejnečekanější profese. Jak popisují ve své výborné knize La Chinafrique francouzští reportéři Serge Michel a Michel Beuret, do Kamerunu zamířily i prostitutky, které dokážou nabídnout levnější cenu než jejich místní kolegyně a přesto si vydělat na start jiného podnikání.
Čínské úřady tuto migraci podporují. Má pro ně mnoho výhod. Zaprvé v republice se sníží počet mladých a k různým vzpourám náchylných lidí. Odcházejí především muži, takže se tím ubírá i na sexuální frustraci vzniklé z přebytku mladíků v důsledku nedomyšlené politiky jednoho dítěte. A v zahraničí se tak vytváří užitečná pátá kolona.
Každému z nově příchozích se dostane praktických rad od ambasády. Její budova je větší a personál početnější než u amerického velvyslanectví, čímž Čína dává beze slov najevo, kdo je tady hlavním hráčem. Vláda své podnikatele podpořila i masivním vytvořením linek mezi Pekingem a africkými metropolemi. Zpočátku byly prodělečné, ale nyní létají plné. To vše se odráží v prudkém nárůstu diaspory, zatímco v 90. letech tu žilo několik desítek tisíc Číňanů, nyní je to milion osob.
S odbory to neumí
Kontinentu komerční angažovanost z Dálného východu bezpochyby prospěla, ale po letech nadšení ze vzájemné spolupráce se mnohým začíná zajídat. Je příliš zřejmé, kdo má navrch. Projevuje se to třeba v tom, že místní úřady proslulé svou chtivostí po úplatcích se bez skrupulí vrhnou na podnik svého spoluobčana, ale na čínský podnik si radši netroufnou.
Pracovníci čínské stavební společnosti China Road and Bridge Corporation nesou potravinovou pomoc pro děti z největšího keňského slumu Kibera na předměstí Nairobi.
Pro čínské manažery je těžko zkousnutelné, že většina afrických zemích je mnohem demokratičtější než jejich domovina, což to pro ně znamená například nutnost vyjednávat s odbory. Situaci komplikuje neskrývaný rasismus Číňanů a jejich nechuť učit se místní jazyk nebo přijmout aspoň část tamní kultury. Stejně tak Afričané nepřebírají nic z jejich zvyklostí – v namibijském rádiu rozhodně neuslyšíte čínský pop, zatímco Madonna je i pod Saharou pojem.
Pro běžné Afričany bylo největším plusem tohoto geopolitického otřesu rozšíření nabídky zboží za dostupné ceny. Jenže zaprvé lehce zlikvidovalo už tak malou místní konkurenci, ale hlavně se ukázalo, že jeho jakost je zoufalá. Mnohem zoufalejší než to, co s cedulkou Made in China přijde k nám.
Jeho prachbídnou kvalitu nejlépe dokumentuje drsný kameňák zaslechnutý v konžském Bukavu: Afričan se ožení s Číňankou, ale manželka mu po třech měsících zemře. Když ji oplakává, kamarád mu říká: „Co se divíš? Vždyť byla z Číny.“
Někteří politici už si proto zakládají kariéru na sloganech, které tepají asijské kolonialisty. Je jasné, že v čínsko-africkém manželství skončilo období líbánek, takže musí dojít k urovnání vztahů. Stále do toho může promluvit odvrhnutý nápadník Západ. Otázkou je, jestli má vůbec chuť Afriku přesvědčovat, že on je lepší partner na dlouhodobý vztah.
