Recep Tayyip Erdogan: nová hlava Turecka s cejchem zastánce islamizace

Léta ho Západ dával za vzor muslimského vůdce, jehož země je demokratická a směřuje do Evropy. Poslední rok však tureckému premiérovi Erdoganovi kritici čím dál častěji vyčítají opilost mocí. Jednoznačným vítězstvím v prezidentských volbách však dokázal, že je stále nejsilnějším politikem v Turecku.

Do politiky vstoupil Recep Tayyip Erdogan dřív než dostudoval vysokou školu. Už v roce 1976, když mu bylo 22 let, byl zvolen předsedou mládežnické odnože Strany národního pořádku (MNP) pozdějšího prvního islamistického premiéra Neçmettina Erbakana, jehož Erdogan považuje za svého učitele. Až v roce 1981 dokončil studium ekonomie a politologie na Marmarské univerzitě v Istanbulu.

Od roku 1983 byl Erdogan členem Strany prosperity (RP), jež byla v lednu 1998 rozpuštěna kvůli nepřátelskému postoji vůči režimu. Z téhož důvodu byla v červnu 2001 zakázána i Strana ctnosti, jíž byl Erdogan členem od roku 1998. V létě 2001 stál u zrodu proislámské Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), jež na podzim 2002 vyhrála volby.

Recep Tayyip Erdogan

• narodil se 26. února 1954 v Istanbulu.
• od června 1978 je ženatý s Emine Gülbaranovou, mají spolu dva syny a dvě dcery
• březen 1994 - zvolen starostou Istanbulu
• prosinec 1997 - na shromáždění citoval starou tureckou báseň ("Mešity jsou naše kasárna a minarety naše bajonety..."), za což byl později odsouzen na 10 měsíců
• srpen 2001 - založil proislámskou Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP), dodnes je předsedou
• listopad 2002 - v předčasných volbách zvítězila jeho AKP, získala téměř dvě třetiny křesel; Erdogan ale do zákonodárného sboru neusedl kvůli záznamu v trestním rejstříku; premiérem se stal Abdullah Gül.
• březen 2003 - Erdogan vyhrál doplňovací volby v provincii Siirt a stal se poslancem; a pár dní nato i premiérem.
• říjen 2005 - Turecko zahájilo s EU jednání o vstupu
• květen 2007 - parlament přehlasoval veto prezidenta a schválil tak ústavní dodatek umožňující přímou volbu prezidenta
• červenec 2007 - v parlamentních volbách vyhrála Erdoganova AKP. Jako první vládnoucí strana za více než 50 let získala více hlasů (46,6 %) než v předchozích volbách (34,3 %)
• červen 2011 - v parlamentních volbách opět zvítězila AKP a ještě s větším ziskem hlasů (49,83 procenta)
• 10. srpna 2014 - už v prvním kole prvních přímých voleb tureckého prezidenta byl zvolen hlavou státu

Erdogan v nich však kandidovat nemohl, neboť byl v roce 1998 odsouzen za podněcování k náboženské nesnášenlivosti. Poslancem se stal až poté, co parlament ovládaný AKP schválil změnu ústavy, jež mu umožnila účast v doplňovacích volbách - ty vyhrál a stal se premiérem.

Nepokoje na Taksimském náměstí

Velkou oblibu si Erdogan získal jako starosta Istanbulu (1994-1998), i když kvůli zadávání městských kontraktů islámským obchodníkům byl obviněn z korupce, nakonec jej ústavní soud pro nedostatek důkazů zprostil viny.

V poslední době se stal terčem hnutí odporu proti monopolizaci moci. Protesty vyvrcholily loni v květnu v Istanbulu na Taksimském náměstí. Původně šlo o demonstraci za záchranu parku Gezi, na jehož místě měla vyrůst replika kasáren z dob Osmanské říše s nákupním centrem a mešitou (Erdoganovi bývá vyčítáno i ohrožování sekulárního systému).

Po tvrdém zásahu policie, který si vyžádal i několik obětí, se protesty rozšířily do dalších měst a demonstranti žádali demisi vlády a policejních šéfů Istanbulu a Ankary a svobodu slova a shromažďování (vše o nepokojích v Turecku najdete zde).

Jednání o vstupu do EU a mír s Kurdy

Další vlnu protestů vyvolal korupční skandál desítek obchodníků, poslanců a funkcionářů blízkých režimu, včetně synů tří ministrů, kteří byli v prosinci zatčeni kvůli korupci při veřejných zakázkách. Erdogan kauzu označil za spiknutí a krátce nato byly propuštěny či přemístěny stovky policistů a soudců, kteří se na vyšetřování kauzy podíleli (více o korupční kauze zde).

Erdoganovi ovšem nelze upřít, že z Turecka udělal ekonomického tygra a hospodářského tahouna regionu a že země začala po 40 letech průtahů jednat o vstupu do EU. I kvůli tomu přijalo Turecko řadu reforem, například omezilo moc armády, jež dlouhá desetiletí určovala veškeré dění v zemi, v ústavě zakotvilo rovnost pohlaví, zrušilo trest smrti i pro dobu války či reformovalo trestní zákoník. Erdoganova vláda též zlepšila postavení kurdské menšiny a uspěla i v jednání s kurdskými separatisty, kteří loni v březnu vyhlásili příměří.

Reformy se však zatím Evropské unii nezdají dostatečné, zejména kvůli nedodržování lidských práv (udělovány jsou například i tresty za „rouhání“ kvůli kritice proroka Mohameda). Rozhovory s EU, které komplikuje i kyperská otázka (Ankara neuznává řeckou část Kypru), postupují velmi pomalu - od října 2005, kdy začaly, byla uzavřena jen jedna z 35 kapitol jednání. Některé země, včetně Německa, tak místo členství připouští „privilegované partnerství“, což ale Erdogan odmítá.