Tento fakt opět uvedl do chodu debatu o oprávněnosti hrdelního trestu. A to jen tři měsíce poté, co v Ohiu nevídaně zpackali vykonání trestu nad Claytonem Lockettem, mužem, jenž zaživa pohřbil ženu, na kterou narazil, když se snažil vyloupit jeden dům.
Jehla s jedem po vpichu do jeho žíly totiž pronikla dál do tkáně, takže smrtící látka vytekla jinam, než měla. Lockett se zuřivě svíjel, místo aby usnul a po pár minutách bylo po všem. Ve věznici nevěděli, co dělat. Nakonec zařadili zpátečku a začali jej v popravčí cele oživovat. Jenže Lockett po necelé hodině útrap zemřel na infarkt.
Debata o oprávněnosti trestu smrti je stará jako lidstvo samo a západní civilizaci se ji nikdy nepodařilo vyřešit. V Evropě je hrdelní trest, s výjimkou například Běloruska, zakázán zejména na základě křesťanského argumentu, že zabíjet se nemá, natož se někomu mstít stejným činem, jaký spáchal. A navíc tu pořád bude existovat riziko justičního omylu, nenapravitelného jakýmkoliv odškodným.
USA však spolu s Japonskem patří k hrstce demokratických zemí, kde převládá názor, že takový trest může být adekvátní ke spáchaným zločinům, a navíc odstrašuje zloduchy od podobných činů.
Nemá smysl se pokoušet tuhle debatu zde nějak vyřešit. Ale jeden postřeh se přece jen vnucuje. Poprava pomocí vpichu jedovaté látky do žíly se v USA prosadila i proto, že vzbuzuje dojem čehosi čistého, sterilního a bezbolestného. Prostě vypadá jako lékařský zákrok, a to bez jediné kapky krve.
Jenže není právě tohle chyba?
Když už někoho zabíjíme, proč si nepřiznat, o čem tu je řeč, a nepostavit odsouzence před popravčí četu se střelnými zbraněmi? Dotyčný by přišel o život zaručeně.
Ovšem bylo by to krvavější a třeba i bolestnější, byť rozhodně ne tak, jako v uvedených případech zpackaných aplikací injekce.
Smrt je nechutná tak či onak.
Když už patří do amerického právního arzenálu, budiž. Jen se ji nesnažte pokrytecky - a jak vidno, taky dost riskantně - lakovat na růžovo.
