Málokdy se stává, aby byl nějaký konflikt ve světě z morálního hlediska tak jednoznačný, jako je nynější operace Izraelců v Gaze.
Žádný stát by přece nemohl jen tak sedět s rukama v klíně, kdyby na něj pořád vzduchem mířily rakety, navíc vypálené nikoli cíleně na jeho vojenské zařízení, ale nazdařbůh na města. Nebo kdyby tajnými podzemními chodbami pronikali na jeho území militanti s cílem unášet a vraždit.
Nikdo nemůže popírat ani skutečnost, že Izraelci včas telefonicky varují obyvatele domů a ulic v Gaze, na které se chystají zaútočit, se sdělením, aby se včas vzdálili do bezpečí. A každý, kdo se trochu zajímá o moderní dějiny válek ve Svaté zemi, dobře ví, že Izraelci by rádi výměnou za uznání své státnosti konečně uzavřeli trvalý sousedský mír, pokud by byl opravdu vážně míněný.
Naopak to je radikální hnutí Hamas, které má ve své chartě napsáno, že jeho cílem je zničení Státu Izrael. A které před pár dny, abychom se vrátili do nynější reality, odmítlo Egyptem navržené příměří. My více milujeme smrt než Židé život, zní známé výmluvné heslo, které si tito militanti píšou na černé kukly, v nichž se pak rádi nechávají fotografovat.
Přesto se část světa zase kloní k názoru, že je v tomhle střetu Izrael agresorem a Palestinci oběťmi. Roli tu hraje všelicos, od skrytého antisemitismu až nakonec třeba i po soucit, jakkoli neinformovaný a povrchní, s těmi, kteří s vyděšeným výrazem ve tváři prchají ulicemi, na jejichž druhém konci se už vynořují zlověstně skřípající siluety izraelských obrněnců.
Zmatení pojmů
Na univerzitách v Evropě i USA je populární názor šířený před lety slavným americkým akademikem Edwardem Saidem, že Izraelci vlastně dělají totéž, co bělošské koloniální mocnosti v minulých stoletích.
Stlačují lidi jako dobytek do neprodyšně uzavřených území, což je příklad Gazy, nebo jim území pomalu ukrajují stavbou osad, čehož ukázkou je zase situace na Západním břehu Jordánu.
Marný je opačný názor, že takhle vytrhávat jednotlivé, byť tragické obrázky z kontextu, jehož jádrem je trvalé existenční ohrožení židovského státu, přece nelze.
Postup Belgie v Kongu v 19. století, což je řekněme nejkřiklavější příklad rasistického, na drancování koncipovaného kolonialismu, se liší v tom nejpodstatnějším. Belgii nic bytostně neohrožovalo, aby se musela chopit takových odporných metod. Ale Izrael ano, a přesto přistupuje ve svých válkách k civilistům neskonale šetrněji, se snahou umožnit jim záchranu před nejhorším.
Četná univerzitní bádání ohledně údajné podobnosti izraelského postupu s evropským kolonialismem zkrátka jen přispívají ke zmatení pojmů, nebo, chcete-li, i k morální korupci na této planetě. Tu poznáte, když někdo začne hájit zlo, tedy Hamas, a nahlížet na něj se sympatiemi.
Uznat pravdu je samozřejmě těžké.
Zvlášť když se na vás valí záběry palestinského zoufalství. Jenže na miskách morálních vah to je všechno zkrátka nejen vyváženo, ale převáženo zločinností Hamasu. Jakož i imperativem o zachování židovského státu, jehož založení patří mezi nejvýraznější úspěchy západní civilizace ve snaze o nápravu historických, v tomto případě dokonce dvoutisíciletých křivd.
A vtip je v tom, že celá tahle monumentální věc nakonec závisí i na věcech, jako je zpráva, že se teď militanti z Hamasu zmocnili jednoho izraelského vojáka či jeho ostatků. Potvrdí-li se to, Hamas v podstatě zvítězí. Možná dlouho nebudou jeho členové schopni kopat další tunely nebo vystřelit raketu, jak budou zdecimovaní.
Ale s takovým kapitálem ve svých rukou budou mít na to, aby při jednáních s vládou Benjamina Netanjahua či jeho nástupců vyhandlovali propuštění třeba až stovek fanatiků, často ohavných vrahů, kteří se pak z pomstychtivosti zase začnou aktivně podílet na budování raket, kopání tunelů a spřádání snů o vraždění.
Odtud morální krystaličnost celé věci.
Zaslouží si sympatie ten, kdo více než život pořád dokola miluje jen smrt? Nezaslouží.
