Cestu do novodobé země zaslíbené lemují použité plínky, poztrácené hračky a dětské oblečení. Do Spojených států se přes jižní hranici valí takřka neuvěřitelná armáda středoamerických dětí, které přicházejí obvykle úplně samy. Za devět měsíců jich americké úřady zadržely 57 000.
Některým z nich jsou pouhé čtyři roky. Na oblečení mají připíchnutý papír s několika údaji, z nichž mohou úřady vyčíst jméno i věk dítěte a adresu příbuzných žijících v USA.
Kvůli tomuto proudu malých přistěhovalců, který svým věkem a rozsahem připomíná středověkou křížovou výpravu dětí, musely Spojené státy otevřít tři dávno uzavřené vojenské základny a pronajmout si nepoužívaná skladiště, kde narychlo vznikají improvizované ubytovny.
Celé to prozatím bude stát 3,7 miliardy dolarů, ale to je jen začátek. Přidávají se výdaje za nečekané a často bizarní náklady. Protože vojenské základny jsou v Oklahomě a Kalifornii, přepravují tamní úřady děti letadly.
Příliv přistěhovalců je tak silný, že si vyžádal zřízení vlastní přepravní sítě hned u hranic: vládní autobusy tam noc co noc čekají na americké straně na nově příchozí. Prezident Obama hovoří o humanitární krizi, ale padají také formulace jako uprchlická krize epických rozměrů či druhá Katrina, což byl hurikán, který zničil a vylidnil New Orleans a udělal ze statisíců lidí bezcílné bezdomovce. Tady je to však trochu jinak.
Viník: tichá pošta
Oficiální vysvětlení téhle dětské záplavy spočívá v tom, že děti vyhnalo z domova násilí ze strany drogových gangů. Něco na tom je. Většina dětí pochází ze Salvadoru, Hondurasu a Guatemaly, kde je situace opravdu děsivá. Jen letos už bylo v Hondurasu zavražděno na padesát dětí.
Vlak smrtiCesta za americkým snem vede z Mexika po kolejích |
Země je, pokud jde o vraždy, jedním z nejhorších států na světě, na sto tisíc obyvatel připadne 90 vražd, zatímco v Mexiku, jež má v tomto ohledu celosvětově velmi špatnou pověst, je jich jen dvacet a v USA jen pět. Hondurasané před násilím dokonce prchají do mnohem chudší Nikaraguy, kde žádají o azyl.
Avšak tohle vysvětlení má jednu zásadní trhlinu. Těžko si představit děti, jež často ještě ani neumějí pořádně číst a psát, jak se samy od sebe rozhodnou, že půjdou hledat bezpečí na sever do USA, urazí přitom něco mezi 1 500 až 2 000 kilometry a přejdou několikery hranice. A tak leccos nasvědčuje tomu, že tuhle vlnu dali do pohybu „kojoti“. Tak se říká převaděčům, jejichž gangy na ilegálních přistěhovalcích do USA vydělávají stamiliony. Do ruky jim hraje několik věcí.
Když před dvěma roky prezident Barack Obama rozhodl, že zastaví deportace lidí přivedených do USA ilegálně ještě jako děti, pašeráci to obrátili naruby a udělali z toho falešný signál: lidé ve Střední Americe teď věří, že USA nedeportují ty mladé lidi a děti, kteří tam přijdou. Tedy pokud to stihnou do chvíle, než bude schválen nový přistěhovalecký zákon. A tak se rodiče i „kojoti“ snaží.
Za hranicí se už objevily i děti z Afriky
Je tady ještě jedna věc. Kvůli ní narůstá řada bizarních scén, kdy se děti nesnaží před policií nijak skrývat. Naopak: mávají na hlídkové helikoptéry, zapalují hned za čárou ohně, staví se v pustině před průmyslové kamery nebo jednoduše čekají na silnicích lemujících hranici, až je pohraniční hlídky najdou...
Vysvětlení je prosté. A klíčové. Celá Střední Amerika uvěřila zkazce, že děti přicházející do USA bez rodičů automaticky dostávají povolení zůstat. Ale tak to samozřejmě není. Když obyvatelé zemí, které přímo nesousedí s USA, překročí ilegálně americkou hranici, dostanou od policie výzvu, že se mají do měsíce přihlásit na slyšení u imigračního soudu. Tam mohou například vysvětlit, že prchají před válkou drogových gangů.
Jenže Střední Amerika se nechala přesvědčit, že papírek s výzvou je povolení k pobytu, tedy vstupenka do země. A rodiče nebo příbuzní začali u „kojotů“ kupovat dětem lepší budoucnost. Tím způsobili problémy dětem i Americe.
Dětem po cestě hrozí nebezpečí, protože převaděčské gangy nejsou zrovna proslulé láskou k bližnímu, hovoří se o loupežích a zneužívání. A nečekané problémy mají Spojené státy. Když nedávno Američané viděli záběry provizorních nocleháren v letištních hangárech, kde děti spaly na igelitových pytlích, byli v šoku, protože to vypadalo jako uprchlické tábory třetího světa.
Část země začala urgovat pomoc, část se postavila proti: vznikají milice dobrovolných strážců hranic a některá městečka nevpustila na své území autobusy s dětmi. Politici se jako obvykle začali hádat. A zájemci z jiných zemí zbystřili, protože objevili slibnou cestu. Američanům se už za hranicí přihlásili teenageři z Karibiku, Tanzanie a dokonce Šrí Lanky.
