Za čtvrtstoletí od listopadu 1989 byla česká politika na houpačce nejednou, ať šlo o takzvaný sarajevský atentát na Klause, aféru s financováním Grossova bytu, nebo Rathovu krabici s vínem. Policejní razie na Úřadu vlády, od níž uběhl rok, ale odstartovala jednoznačně největší politickou kauzu naší novodobé historie.
Co tak osudového se v takzvané Nagygate vlastně stalo? Do vazby putovali lidé z premiérova nejbližšího okolí a s nimi poslanci, ministerští náměstci i generálové tajné služby. Stovky policistů zasahovaly na desítkách míst, jen domovních prohlídek bylo na čtyřicet, v policejních dodávkách skončily tuny zabavených dokumentů, v bankovních trezorech byla zajištěna hromada bankovek a zlata.
Brzy nato se kácela vláda, stát krizově spravovali úředníci a následné předčasné volby zcela přepsaly mocenskou mapu Česka. Bezprecedentní zásah represivních složek do politických poměrů v zemi byl dokonán.
Ištvanův a Šlachtův výlov
I po roce je však bilance případu, který měl rozkrýt korupční praktiky v české politice, velmi rozpačitá. Nejdál zatím pokročilo vyšetřování v linii zneužívání Vojenského zpravodajství, kde už věc míří k soudu.
Naopak se zcela zhroutila právní konstrukce žalobců v linii trafik pro vzpurné poslance ODS, kde soud trojici bývalých zákonodárců záhy vyňal z pravomocí policie.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
A konečně linie kmotrovské klientelistické sítě, která měla být v celém případu stěžejní: tady je bohužel pokrok vůbec nejskromnější, linie se štěpí na jednotlivá detailní podezření a žalobci i po roce mluví o sbírání střípků.
Z postupu vyšetřování není dodnes jasné, jak jinak než osobou Jany Nagyové (dnes Nečasové) spolu jednotlivé linie případu vůbec souvisejí. A už vůbec ne, proč byl tak neodkladný masivní noční zásah zakuklenců z protimafiánského útvaru na místech, kde jinak platí přísný kravatový a kostýmkový "dresscode".
Ale nepomíjejme trumfy, které snad ještě policie může skrývat v rukávu. Ale spíše se i po roce potvrzují pochybnosti, že v celé razii nešlo tolik o to doplnit chybějící důkazy, jako spíše rozhodit sítě, do nichž se snad nějaké velké ryby chytnou. A jak je z přešlapování policistů a žalobců zřejmé, úplně podle jejich předpokladů se to nepovedlo.
Je-li to opravdu tak, čeká zejména na ústřední dvojici tohoto případu, vrchního olomouckého žalobce Ivo Ištvana a šéfa protimafiánského útvaru Roberta Šlachtu, obhajoba celého loňského zásahu, z pozice jejich budoucnosti možná i osudová. A ta nemusí být vůbec jednoduchá, protože u soudu se budou hledat samotné hranice politiky, tedy toho, do jaké míry lze na různé etické otázky v politice nasadit kanon trestního práva. A viděli jsme třeba v nedávném případu Víta Bárty, jak složitě tuto hranici hledaly soudy několika instancí, jakkoliv v této kauze kolovaly přímo obálky s penězi.
Na případu Nagyová a spol. je i po roce pozitivní jedno: ukázal, že nedotknutelný není v této zemi nikdo, což v minulosti nebylo vůbec samozřejmé. Represivní údy státu o sobě daly důrazně vědět a předvedly své sebevědomí sáhnout i do nejvyšších pater politiky. A letmý pohled do odposlechů uniklých z policejních spisů svědčí o tom, že se i v těchto výšinách státu odehrávají věci nikterak voňavé.
Dva konce, oba špatné
Paradoxem dějin je, že to byla zrovna Nečasova vláda, která umožnila dosud nevídanou emancipaci policie a státního zastupitelství od politiky. Hlídací pes se teď bohužel chová jako utržený ze řetězu, jak je zřejmé z aktivismu policistů a zejména státních zástupců v mnoha kauzách, naposledy třeba exministra Martina Bartáka.
Naštěstí na vlnu kriminalizace politiky zatím nenaskakují soudy, takže o to zajímavější dohra celé Nagygate bude. Kdyby slavil triumf tandem Ištvan–Šlachta, represivní sféra by vůči politice dál posílila. Drtivá prohra naopak může emancipaci policistů a návladních ukončit, což také není konec, kterému bychom měli tleskat.
Odtajněný záznam ze zatýkání Jany Nagyové:
22. prosince 2013 |
