PřednáškyTomáše Graumanna čtvrtek 22. 5., 18.00 Sokolov, sbor církve adventistů pátek 23. 5., 17.00 Krajková, na Noci kostelů sobota 24. 5., 10.00 Karlovy Vary, sbor církve adventistů |
Když po roce 1989 zamířil takřka šedesátiletý Tomáš Graumann z amerického Denveru do Čech, vracel se vlastně domů, do Brna. Těšil se, ale zároveň cítil zvláštní rozechvělost. Svou rodnou zemi viděl naposledy v roce 1939.
Tenkrát ho jako sedmiletého maminka společně s ostatními židovskými dětmi posadila v Praze do vlaku, který mířil do Anglie, do bezpečí. Byl to poslední vlak s dětmi, který z Prahy do Anglie odjel. Chvíli poté Německo napadlo Polsko a hranice se uzavřely. Začala 2. světová válka.
Všichni blízcí zemřeli v koncentráku
"Tehdy jsem si neuvědomoval, že je to naposled, co maminku vidím. Cesta vlakem do neznáma slibovala dobrodružství, a tak jsem slzy v jejích očích lehce přehlédl. Krátce jsem se rozloučil, vzal jsem dva kufříky, svačinu a rychle vběhl do vlaku," vzpomíná dnes třiaosmdesátiletý Tomáš Graumann, který přes svůj věk objíždí republiku a vypráví lidem svůj příběh.
"Čekal jsem, že se hned vrátím. Maminka tvrdila, že Hitler do tří měsíců padne. Měl jsem se zatím pilně učit anglicky, abych pomohl tatínkovi otevřít v Londýně pobočku jeho obchodu. Ubíhaly týdny a měsíce a já stále doufal, že už brzy své blízké zase uvidím. Jak marné naděje to byly, jsem zjistil až po válce. Strýček mi napsal, že všichni, kteří zůstali v Čechách, zemřeli v koncentračních táborech."
Po škole pracoval Tomáš Graumann nějaký čas jako misionář mezi domorodci na Filipínách, později se svou americkou manželkou přesídlil do Spojených států, kde vychoval čtyři děti.
Že za svůj život vděčí člověku, který tehdy záchranu pro židovské děti zorganizoval, se dozvěděl až mnohem později. To už bylo v Čechách, kde učil místní lidi angličtinu.
"Poslouchal jsem zprávy v televizi. Mluvilo se o českých dětech, které tehdy burzovní makléř Nicholas Winton obětavě zachránil před jistou smrtí tím, že je nechal převézt vlakem do Anglie. Nedalo mi to, začal jsem pátrat, shánět doklady a skládat souvislosti. A zjistil jsem, že jedním z těch dětí jsem já," vypráví Graumann.
Dokonce se i ve Wintonově seznamu našel. "Měl jsem tehdy číslo 652. Vzhledem k tomu, že Winton tehdy pomohl odjet do zahraničí 669 dětem, myslím, že mohu mluvit o štěstí a obrovské vděčnosti. Můj mladší bratr takové štěstí neměl. Další vlak s dětmi už do Anglie nevyjel."
