Rozhodnutí je pravomocné, stát proti němu může podat pouze dovolání k Nejvyššímu soudu (více čtěte zde).
Možná je to zatím ještě předčasná otázka, ale už víte, zda ministerstvo financí podalo dovolání, či nikoliv?
Ta lhůta ještě běží, ale osobně si myslím, že pravděpodobnost dovolání není příliš vysoká, protože odvolání a dovolání nejsou stejné právní kroky. Vyloučit podání dovolání se ale nedá.
Kdy lhůta uplyne?
Zatím jsme nedostali rozsudek v písemném vyhotovení. Až jej obě strany dostanou, dá se očekávat případná reakce. Je to otázka v řádech týdnů.
Spor státu a syndikátuSpor státu se Syndikátem novinářů ČR trvá zhruba deset let. Ve sporu se syndikát domáhal náhrady škody za majetek, který patřil Ústřednímu svazu československých novinářů ještě před únorem 1948. Právě na svaz syndikát navázal. V 60. letech převedl svaz na stát dvě budovy u Václavského náměstí. Ten je zbořil a později na jejich místě vyrostla novostavba Federálního shromáždění. Stát se na oplátku v hospodářské smlouvě zavázal, že novinářské organizaci postaví nové sídlo v proluce u Jiráskova mostu. To se ale nikdy stavět nezačalo a v proluce vyrostl později Tančící dům. Novináři po opuštění budov u Václavského náměstí získali k bezplatnému užívání dva domy v Pařížské ulici. Později se z nich přestěhovali na Senovážné náměstí. |
Proč si myslíte, že stát se proti rozhodnutí spíše nedovolá?
Nevidím tam moc prostoru pro uplatnění dalších argumentů. Ale Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) může mít jiný názor. Možná se pokusí vyčerpat všechny opravné prostředky, už jenom proto, že ti, kteří to mají na starosti, se nechtějí vystavit kritice, že je nevyčerpali. Na druhou stranu je zřejmé, že výsledek sporu je v náš prospěch, každé protahování je tedy jen zvyšováním škody, protože každý den běží úroky.
Pokud by dovolání stát nepodal, kdy byste mohli mít peníze k dispozici?
To nedokážu odhadnout, protože je tam několik nejistot. Až se rozhodne ÚZSVM, tak bude na řadě ministerstvo financí, které musí nějakým způsobem konat. A to asi nebude touto částkou disponovat ze dne na den.
O jejich využití rozhodne valná hromada syndikátu. S ohledem na uvedené neznámé se ptám, zda se tak stane už v červnu.
To nevím, vyloučit se to nedá, ale není žádný problém svolat mimořádnou valnou hromadu.
Existují už teď varianty využití takové částky?
Ne. Jednak kvůli pověrčivosti není dobré dělit peníze, které ještě neexistují, a pak také, protože jsme nevěděli, jak ten spor dopadne. Cifra mohla být jiná.
Co třeba pořízení si nového sídla, když ty peníze jsou náhrada za to původní?
Nyní sídlíme na Senovážném náměstí. Je to komplex budov, kde je 14 vlastníků a my tam máme také nepatrný podíl.
A nové sídlo?
Čistě teoreticky je možné, že bychom od některého ze spoluvlastníků mohli odkoupit podíl, ale pořizování sídla není teď to nejnaléhavější.
Co tedy je více naléhavé?
Syndikát funguje s vyrovnaným rozpočtem, který činí zhruba jeden milion korun ročně, a nemá tedy potřebu žádné zásadní investice ze dne na den. Nejnaléhavější tedy zřejmě bude rozhodnout, jak ty peníze využít. Protože když se podíváte na dnešní situaci na trhu finančních investic, tak zjistíte, že spolehlivých příležitostí, které by zajišťovaly pravidelný výnos, není zase tolik.
Neuvažujete, že kvůli takové částce si najmete nějakého experta, který vám poradí?
To je nepochybné. První je forma správy těch peněz, pak to, jak s nimi naložíme. Já si obecně myslím, že budeme používat jen výnos z částky. O jeho využití rozhodne valná hromada.
Nemáte obavu, že se na syndikát kvůli těm milionům budou lepit podvodníci?
To nemůžu vyloučit, ale máme proti tomu opatření, které jsme si schválili při změně stanov loni. Je to 12měsíční čekací lhůta.
Kolik má nyní syndikát členů?
Asi 2 400 až 2 500.
Kolik z toho jsou novináři, tedy lidé, které tato práce živí?
Ta množina se musí nutně proměňovat z velmi jednoduchého důvodu. Dlouhou dobu jsme měli ve stanovách, že novinařina musí představovat převážnou většinu obživy. Jenže novináři se ekonomickým vývojem dostávají do podobné situace jako herci, kteří aby mohli hrát, musí si třeba ještě přivydělávat v kavárně. Je třeba dost lidí, kteří mají odborný blog, ale ten je neuživí, proto dělají i něco jiného. Takže když se na to podívám, měli by v syndikátu být lidé, kteří se novinářské činnosti systematicky věnují, ale dnes už je nemusí převážným způsobem živit. Ale pak je tu druhá podmínka, která říká, že ne každý, kdo píše, je novinář. Proto máme etický kodex a ta práce tedy musí mít nějaké parametry a nějakou kvalitu.
Adam Černý Redaktor zahraniční rubriky a komentátor Hospodářských novin Syndikát novinářů ČR vede přes čtyři roky. |
Kolik takových novinářů tedy v syndikátu je?
Byl bych rád, abychom se na to nesoustředili optikou Prahy, protože tady je vnímání syndikátu hodně jiné než v regionech, a to z prostého důvodu: mínění mediálního prostředí utváří generace řádově čtyřicátníků, kteří vstoupili do médií po roce 1989. Jenže 90. léta vypadala v médiích jinak než dnes, protože příležitostí bylo mnoho a lidí málo. V nadsázce říkám, že novináře tehdy mohl dělat každý, kdo měl tužku, a to ještě neostrouhanou. Když někdo nebyl spokojený s podmínkami práce, tak stačilo přejít ulici a ještě mu přidali. A tyto podmínky ovlivnily novináře v názoru, že se vždy o sebe dokáží postarat sami a žádnou organizaci nepotřebují. Ale dlouhodobá zkušenost říká, že při jakémkoliv vyjednávání má jedinec vůči instituci vyšší šanci, pokud není sám. A to je princip fungování syndikátu.
Dobře, ale máte aspoň odhad, kolik ze členů jsou novináři?
Základní kontrola funguje při přihlášce. Musí ho doporučit klub, nebo regionální sdružení a v zásadě se ptáme či díváme na jeho práci. Ze zkušenosti poznáte, zda má nějakou kvalitu.
Ano, ale to je o tom, kdo do syndikátu vstupuje, a já se ptám na to, kolik ze současných členů jsou novináři.
Nemůžu vám říci, že bychom dělali každý rok prověrku, jestli to, co nám na začátku řekli, stále platí. Pokud by neplatilo, měli by se členství vzdát. Ale pak stojíte před dilematem, kdy buď budete každý rok prověrku, nebo budete dělat jiné cíle.
Takže to nevíte?
Ne, protože to pravidelně nekontrolujeme.
Jsem novinářka, v syndikátu nejsem a neznám ani nikoho jiného z kolegů, kdo by do něj šel. Jen vnímám, že vůči syndikátu panuje mezi novináři skepse.
Právě proto jsem mluvil o podmínkách, které jsou v Praze. Nedávno mi jeden kolega, zavedený novinář, říkal, že novináři o syndikátu jednak moc nevědí a jakmile se něco stane, tak zase říkají, že syndikát by se k tomu měl ozvat.
Tak to vnímám taky.
Ale tím novináři chtějí, aby za ně dělal práci někdo jiný. Syndikát bude dělat to, co chtějí jeho členové. Nedávno jsem třeba řešil kritiku novináře, který kdysi v syndikátu byl několik let. Pak se na to vykašlal s tím, že má moc práce. Myslím si, že podmínky v médiích se budou spíš zhoršovat, než zlepšovat. A jestli je novináři chtějí ustát, tak se musí sdružit a hájit svoji profesi společně. Vše ale bude fungovat hůř, budou-li novináři vycházet z pozice 'My se budeme dívat na to, co ten syndikát dělá a budeme říkat, zda to dělá špatně, nebo dobře.'
Není tedy syndikát novinářů v dnešní době bez novinářů?
To je extrémně postavená hypotéza, kterou bych si netroufal tvrdit. Je to předsudek, který může mezi mnoha novináři hlavně v Praze převládat.
Proč by to měl být předsudek, když jste mi nedokázal říci, kolik z členů jsou novináři?
Nemůžu na to detailně odpovědět, protože to nemám zkontrolované. Ale abychom se dostali možná k trochu pozitivnějšímu tónu... Myslím si, že teď bude mít syndikát prostředky a určitě je bude používat ve prospěch novinářů. Bude víc peněz na vývoj naší činnosti, abychom se dostali dál než, jak vy říkáte, za posílání stanovisek nebo diskrétní lobbování.
Už teď se objevují lidé, kteří přicházejí s nějakými nápady a projekty, my je sledujeme a bude to ještě zajímavé. Určitě ale existují věci, které nestojí moc peněz, ale podle mého názoru mají smysl. Jde třeba o soutěž Média na pomoc památkám, kterou financuje takřka ze sta procent syndikát a která má za sebou už 17 ročníků se slušnými výsledky.
