Dne 22. dubna 1949 se na letišti ve Vysokově u Náchoda odehrál dramatický útěk bývalých pilotů RAF. Právě tady přistál kapitán Jaroslav Nýč s dvoumotorovým Siebelem Si 204D, jejž unesl z pardubického letiště. Ze skupiny pilotů byl poslední, koho ještě z armády nevyhodili, ale už věděl, že se chystá jeho zatčení.
"Byli jsme jako čtyři západní letci po komunistickém puči pro nespolehlivost a neupotřebitelnost v socialistickém zřízení propuštěni. Rozhodli jsme se "vypůjčit" vojenské letadlo z Letecké vojenské akademie Hradec Králové a přesunout rodiny do Anglie," vzpomínal bývalý stíhač 313. československé stíhací perutě RAF Jaroslav Muzika, který zemřel před třinácti lety.
Útěk připravovali dlouho. Hledali vhodnou plochu, kde by naložili rodiny, a zvolili polní letiště u Vysokova. To vzniklo až po 2. světové válce. Rodiny se přepravily jednotlivě do Náchoda o den dřív, pěšky došly na Vysokov a skryly se v lese.
Nýč už předtím nacvičoval se Siebelem krátké starty a přistání na trávě, aby si testoval vysokovské možnosti. V určený den jako velitel výcvikové letky dal v Pardubicích rozkaz ke startu třiceti letadel na trasu Pardubice – Liberec – Karlovy Vary – Plzeň.
Odstartoval také, zařadil se mezi odlétající letadla a měl přistát v Hradci Králové. Hradecké letiště však ve výšce sto metrů přelétl a o půl desáté dopoledne přistál ve Vysokově. Piloti už předtím odzbrojili strážného, odpojili telefon a signalizační zařízení.
Letadlo bylo přetížené, protože vezlo osm dospělých a čtyři děti do dvou let. Rozjezdová dráha byla krátká a blátivá, ale povedlo se jim odletět, hranici překročili nad Krušnými horami.
Po pěti hodinách nízkého letu přistáli v anglickém Manstonu. Nýč, Oldřich Filip, Miroslav Laštovka a Jaroslav Muzika krátce nato nastoupili znovu k RAF a letadlo se vrátilo zpět do republiky.
Z bytu do chaty u rybníka
Na řídicí věži v Pardubicích sloužil 22. dubna od rána štábní kapitán Václav Formánek, jehož pohnutý příběh málokdo zná. Po velkém následném vyšetřování byl 1. května postaven mimo službu. Na odlet letadla vzpomínal ve své kronice, kterou psal po návratu z vězení.
"Mezi tato letadla se Nýč vřadil a ulétl. Mně hlásil, že nemá radiotelegrafistu, že je poslal na trať a sám že letí na zalétávačku a přistane v Hradci pro učitele. Velké vyšetřování a mé obviňování. Řekl jsem generálu Vicherkovi: Až budu mít radar, kterým prokouknu mozek, jaký má kdo úmysl, že chce fouknout, pak tomu můžu zabránit. Od 1. 5. 1949 jsem propuštěn, bydlíme dosud ve vile, ale v srpnu se stěhujeme na chatu v Hradci," zapsal si Formánek.
Jeho pětičlennou rodinu ze služebního bytu v Pardubicích vyhodili. "Nábytek rodiče složili do stodoly u známého sedláka ve Svítkově a vyzvedli jsme si ho až v roce 1967. Tatínkova sestra nám zapůjčila chatu u Hradce u rybníka Plachta," vypráví dcera perzekvovaného pilota Jiřina Hájíčková. Když jejího otce postavili mimo službu, byl jí rok.
Historik Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu v článku o osudu pilota připomíná, že poúnorovou perzekuci si lidé spojují většinou s vojáky, kteří se vrátili ze Západu, ale nevyhnula se ani některým, kteří strávili válku doma. Přezdívalo se jim trochu nespravedlivě "naftalíni". Jedním byl právě štábní kapitán Václav Formánek.
Po mobilizaci chtěl utéci jako jiní piloti do zahraničí, ale 6. července 1939 ho u Moravské Ostravy na útěku zatkli a na několik měsíců uvěznili. Přišel o práci na Okresním úřadu v Jilemnici, do konce války žil a pracoval v Kostelci nad Orlicí pod dohledem gestapa.
Roku 1943 skrýval uprchlého francouzského válečného zajatce, jemuž pomohl k útěku do Švýcarska. Koncem války se zapojil do odboje a v květnu 1945 byl velitelem protiněmeckého povstání u Městského národního výboru v Kostelci nad Orlicí.
Po válce dával dohromady několik poničených letišť a od roku 1947 byl v Pardubicích velitelem letové kontroly. Poúnorové změny ho zasáhly.
"Své politické názory nijak neskrýval a v očích nastupujícího establishmentu nebyly zapomenuty ani jeho spory s nově instalovanými osvětovými důstojníky," napsal historik Rajlich v časopise Hobby Historie.
"K lidově demokratickému zřízení má vlažný postoj"
Třeba nový velitel František Kučera psal o pilotovi Formánkovi v hodnocení ze 30. září 1948, že "prozatím málo projevil snahu pro zvýšení politických znalostí.
Účast na veřejném životě není patrná. Postoj k lidově-demokratickému zřízení vlažný, k vymoženostem národní a demokratické revoluce, jakož i ke spojencům s výhradami". Jednačtyřicetiletý Václav Formánek přišel dubnovým odletem pilotů RAF o vojenskou kariéru.
Jeho vojáci se za něj chtěli postavit, ale sám jim to rozmluvil. Armáda ho poslala na dva měsíce na nucenou dovolenou, pak přišlo propuštění. V noci 23. září 1949 ho odvezli do Pardubic, byl tři dny v okresním vězení, tři dny v donucovací pracovně a 3. října ho odvezli na Mírov.
Setkal se tam i se svým dávným kamarádem, legendárním stíhačem Františkem Fajtlem. "Jsem ve společnosti 300 důstojníků a 23. listopadu dalších 100, 23. prosince dalších 200, v lednu 1950 pak 180 (celkem 780)," zapsal si do kroniky.
Václav Formánek
|
Jeho rodina se dostala do mnoha těžkostí. Manželka se musela starat o dvě malé děti a svou matku. Na chatě měli závadnou pitnou vodu a všichni dostali úplavici. Bez prostředků přežili jen díky podpoře příbuzných ze Mříčné u Jilemnice a z Kostelce nad Orlicí.
Z chaty u rybníka Plachta, která patřila kosteleckým příbuzným, se stala na podzim 1949 školka a rodina se opět stěhovala. Ubytovala je rodina kominíka na Pernštýnském náměstí v Pardubicích. Manželce se pak povedlo sehnat práci v Přelouči u těžby štěrkopísku.
Po patnácti měsících vyšel Václav Formánek z vězení, rodina se musela vystěhovat do dvaceti kilometrů od Pardubic. Vojenská správa jim přidělila deputátní domek ve vsi u Přelouče.
Nastoupil jako dělník do lomu v obci Brloh, pracoval s lopatou v ruce na písníku v Mělicích. Své zaměstnání ukončil v roce 1967 ve výrobě barev ve Východočeských chemických závodech v Pardubicích.
"V roce 1989 jsme s bratrem, tatínkem a našimi dětmi navštívili mělický písník. Svoji zdejší pracovní kariéru uzavřel slovy: Tomuhle písníku vděčím za své pevné zdraví. Skočil šipku do vody a přeplaval ho," napsala jeho dcera v knize Osudová kaňka, která přinesla příběhy dcer politických vězňů.
Krajinář Podorlicka
Komunistický režim postihl i pilotovy děti. Synovi Ivanovi narozenému v roce 1945 dali komunisté ze vsi zákaz studovat střední školu. Vyučil se automechanikem, v roce 1969 ukončil večerní strojní průmyslovku.
Na vysokou školu se díky výbornému prospěchu dostal automaticky, avšak místo studia odjel do Vídně se zájezdem a zůstal v Rakousku. Usadil se v Norsku, v Trondheimu vystudoval techniku a věnoval se lodním motorům.
Dcera Jiřina vystudovala střední školu a stavební fakultu ČVUT. Mluví o tom jako o velkém štěstí, které mnoho dětí politických vězňů nemělo.
Už od mládí se Václav Formánek věnoval své zálibě v malování. To se stalo jeho celoživotní láskou stejně jako krajina kolem rodného Kostelce nad Orlicí. Zachytil ve svých krajinkách řeku Orlici, Polabí, zákoutí Kostelce, okolí Přelouče i Mříčnou u Jilemnice, odkud pocházela jeho manželka Jiřina Vágnerová.
