V hale se tísní stovky lidí s kufříky. Mladí školáci i staré ženy. Mezi nimi je čtrnáctiletá Hana Weilová z Protivína. V tu dobu už však nemá jméno, jen číslo. Akb 385.
Je 18. dubna roku 1942 a z Českých Budějovic právě odjíždí 910 Židů transportem do koncentračního tábora v Terezíně. Konce druhé světové války se dočká jen 31 z nich. Mezi nimi je Hana, která jako zázrakem přežije pohled do tváře Mengeleho v Osvětimi i epidemii tyfu.
Svůj životní příběh ve čtvrtek odvyprávěla na slavnostním zahájení výstavy Nalézání zmizelých osudů na budějovické radnici.
"Měla jsem krásné dětství. Chodila jsem v Protivíně do školy a do Sokola, moje kamarádky byly nežidovského původu, nikdy jsem se nesetkala s nepřátelskými projevy vůči Židům. Rodiče měli obchod se smíšeným zbožím, kde jsem také pomáhala, lidé u nás rádi nakupovali. Tatínek měl rád hudbu, proto jsem se učila hrát na klavír. V neděli vždycky říkal: Anko, pojď nám zahrát, a měl radost, jak mi to jde," líčí Hana Tvrská rozená Weilová, která 24. dubna oslaví 86. narozeniny.
Vzpomíná, že její tatínek přečetl v originále knihu Mein Kampf od Adolfa Hitlera a tušil, že je nečeká nic dobrého. "V den, kdy nás obsadili Němci, napadl sníh. Přišli jsme promočení do školy a jindy přísný pan učitel byl na nás nezvykle hodný. Krásný život, kdy byla rodina pohromadě, pomalu končil," vypráví.
Po roce 1940 začala postupně platit různá omezení a zákazy v souladu s Norimberskými zákony. Hana nemohla chodit do školy, rodina musela odevzdat spoustu osobních věcí a začala nosit žlutou Davidovu hvězdu. "Zavřeli nám krám a tatínek musel jít dělat dělníka do jedné fabriky," říká.
V dubnu 1942 přišel povolávací rozkaz do transportu. Když nastupovali v Protivíně na vlak, někteří místní se jim prý nebáli zamávat a povzbuzovali je, že bude lépe. 17. dubna přijela Hana s otcem a matkou do Budějovic. V hale továrny čekali na cestu do Terezína.
"Směli jsme si zabalit 50 kilogramů na osobu. Vzali jsme si i nasušený chleba a vánočky, dostali jsme už echo od pražských známých, abychom si to sušili a potom si tím v táboře přilepšili. Osobní věci žádné, měla jsem jen přívěšek na krku. Byl to ptáček v kleci, kterého mi daroval tatínek. Samozřejmě jsem o něj přišla."
V Terezíně bydlela s matkou, časem se mohla setkávat i s otcem. Přestěhovali ji do dívčího domova, nejčastěji si povídali jen o jídle. Měli neustále hlad.
"V Terezíně jsme byli do prosince 1943, kdy nás nahnali do dobytčích vagonů a poslali na východ. Konečná stanice byla Osvětim, kde jsem přestala být číslem Akb 385 a stala jsem se číslem 73 685. Je němým svědkem hrůzných okamžiků na mém předloktí dodnes. V osvětimském pekle byl pro všechny nejhorší pohled na kouř stoupající z komínů plynových komor," popisuje.
Na osvětimské rampě zažila agresivní esesáky se psy a pohlédla i do tváře obávaného doktora Josefa Mengeleho. Všechny děti se před ním musely svléknout.
Matka jí prý poradila, aby hlavně vypnula prsa. O osudu rozhodoval pohyb Mengeleho prstem. Upozorňuje, že Osvětim byla nejhorší ze všech táborů. "Nevíte dne ani hodiny, kdy vás vyberou, naloží na nákladní auto a odvezou do plynu," podotýká Hana Tvrská.
Když se vrátila domů, vážila 34 kilogramů
V dubnu 1944 zemřel po několika nemocích její tatínek. Hana s matkou jako zázrakem přežily nucené odklizovací práce v Hamburku, kde v nelidských podmínkách pracovaly o hladu. Přečkaly i tyfovou epidemii v koncentračním táboře Bergen-Belsen, kam byly evakuovány v dubnu 1945. Do Protivína se vrátily v červnu 1945.
"Bylo mi 17,5 roku, vážila jsem 34 kilogramů a moje 40letá maminka měla o tři kila více. Nacisté zavraždili 67 členů naší rodiny, zůstaly jsme s maminkou samy a začal pro nás zcela jiný život," líčí.
V současnosti je už poslední pamětnicí transportu Akb. Žije sama, manžel jí zemřel. Radost jí však dělá pět vnoučat a devět pravnoučat, desáté je na cestě.
"Není pro mě lehké ani po tolika letech vzpomínat na tyto události. Ve světě je spousta násilí a netolerance. Určité skupiny dnes hajlují na ulicích a vykřikují nacistická hesla. Co mohu udělat já? Mluvit o těchto věcech a varovat. Chtěla bych zejména povzbudit mladé, aby proti těmto projevům vystupovali a nepřipustili opakování násilí a zvěrstev na jakémkoliv národu či rase," přemýšlí Hana Tvrská.
