Jenže je to možná opačně: Rusové konečně chtějí s těmi dějinami zatočit, protože si myslí, že jim nepřejí. Vždyť tu studenou válku skoro ani neprohráli - jejich pochybné modly s krvavýma (Leninovýma) rukama nikdo nepokácel.
Na vlastní oči je pořád vídají. Cítí možná něco podobného, jako cítili mnozí Němci po první světové válce: i oni byli a nebyli poraženi. Neviděli jediného cizího vojáka u svého domu, a přesto ji prohráli: ne náhodou se zrodila legenda o dýce, kterou německé armádě vrazili do zad zbabělí politikové v týlu.
Mám doma starý německý atlas z meziválečné doby a Československo je v něm popsáno jako nepřirozený stát, jehož existence nemá logiku. Ne, není to nacistická propaganda: věřím, že si to tehdy myslelo mnoho Němců, jejichž vlastní stát byl po té první prohrané neprohrané válce osekán a zmenšen.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
A tuším, že podobné pocity zažívaly miliony Rusů, kteří také věřili, že neprohráli (studenou) válku, a přesto se jejich svět o tolik zmenšil. Bylo by chyba svalovat vše na Hitlera či Putina: ti dva se jen uměli zpočátku dobře vcítit do nálady milionů lidí. Tušili objednávku, a tak nechali nosit na stůl; jen pro tu kouzelnou chvíli, kdy nikdo ještě nepřemýšlí o placení.
Dnes se v souvislosti s Ruskem znovu mluví o nové studené válce či jejím pokračování, ta druhá velká válka byla ovšem svým způsobem také pokračováním té první: mnoho cílů a nepřátel zůstalo prostě stejných. Možná nás ten (studený) reparát také ještě čeká. Pánbůh nás ochraňuj.
Spojenci dobře věděli, proč denacifikovali Německo a tvrdě potrestali viníky. Po konci studené války se nic podobného nedělo, takže na Východě zůstala směs zmatených dojmů, v nichž místo vědomí viny dominovala hořkost. Je to důvod k velkým obavám i zamyšlení pro nás samé: dějiny se opravdu musí odžít, strávit (učinit průhlednými) a vina přetavit v pozitivní energii.
Jsme v našem českém mikrosvětě svědky podobného potýkání v drobném; bezpochyby není náhodné, co se děje kolem Ústavu pro studium totalitních režimů, který by se podobných úkolů měl zhostit. Ústav v permanentní krizi opět hledá ředitele a kandidát, který od začátku nejjasněji deklaroval transparentnost, skončil zatím v prvním výběru až třetí. Je to ovšem jen miniatura proti tomu, co se děje jinde. Naše minulost ohrožuje nanejvýš jen nás samé, kdežto ta ruská rovnou miliony lidí.