Pirátské drama je u konce během pár sekund. Z helikoptéry se spustí několik lan a na palubu uneseného plavidla se slaní špičkově vycvičení vojáci. Únosci jsou přemoženi, rukojmí převezeni do bezpečí. Tak nějak by měl vypadat ideální průběh zásahu jednotky NATO, která se u východního pobřeží Afriky stará o bezpečnost dopravních lodí.
Jedno z cvičení s podobným výsledkem proběhlo i na palubě španělského plavidla Álvaro de Bazán. Na 5 800 tun vážící kolos dlouhý 147 metrů pojme posádku 250 vojáků, kteří trénují prakticky každý den. "Připravujeme se jak jen to jde na jakoukoli situaci, která by mohla v těchto vodách nastat," uvedl pro server independent.co.uk 35letý poručík Paul Meacher, který je jediným britským členem posádky.
Ve vodách kolem obávaného Afrického rohu v současnosti hlídkuje 14 plavidel NATO. Armádní dohled dokázal za uplynulé roky srazit počet únosů lodí piráty na minimum. Zatímco v roce 2011 bylo zaznamenáno v oblasti 128 útoků a piráti se zmocnili 23 plavidel, v roce 2012 to bylo už jen 22 útoků, při nichž piráti unesli 7 lodí. Loni se piráti odhodlali za celý rok už jen k šesti útokům, ale do jejich rukou nepadla jediná loď. "Nic však není jisté. Je to jako být policistou. To, že kriminalita poklesla, ještě neznamená, že ji přestanete potírat," myslí si Meacher.
Nově taktiky i vybavení
To, že NATO neusíná na vavřínech, je patrné z neustálé snahy o vylepšení metod boje. V posledních letech došlo k pokroku v oblasti verifikace plavidel, armáda proti pirátům nasazuje nejmodernější vybavení včetně bezpilotních letounů, infračervených kamer či letounů s technologií AWACS.
Operace Ocean ShieldNATO zahájilo protipirátskou operaci 17. srpna 2009 v reakci na rostoucí počet unesených lodí v oblasti takzvaného Afrického rohu. Prakticky nepřetržitě se tam od té doby v hlídkování a zásazích proti pirátským člunům střídají válečná plavidla členských a partnerských států NATO. Mandát mise vyprší na sklonku letošního roku, několikrát už však byl prodloužen. |
Roky zkušeností pak přivedly k životu také příručky pro kapitány dopravních plavidel, které jim radí, jak v případě útoku pirátů reagovat. V rizikových oblastech například mají plout co nejvyšší rychlostí, vybudovávat na palubě únikové místnosti, které by ochránily posádku v případě vstupu pirátů na palubu či obehnat boky lodí ostnatým drátem. Samozřejmou radou je pak najmutí ozbrojené stráže.
I přes přítomnost válečných plavidel se však někteří mladí piráti od vidiny velkých peněz nenechají odradit. Na jednoduchých člunech vyjíždějí vstříc nákladním plavidlům a po lanech nebo žebřících opatřených háky se pak pokoušejí dostat na jejich palubu. Zajmou posádku, zabaví náklad a požadují vysoké výkupné, které se běžně pohybuje v přepočtu až kolem 140 milionů korun.
Piráti se novým taktikám lodních dopravců snaží co nejrychleji přizpůsobit. V roce 2005 například nákladní lodě běžně pluli ve vzdálenosti 109 kilometrů od pobřeží, v roce 2012 už to bylo 746 kilometrů. Piráti zareagovali jednoduše. Cestují na palubách velkých mateřských plavidel, na kterých tráví i měsíc v kuse, a teprve z nich ve člunech vyjíždějí do akce.
Jediným definitivním řešením pirátství v afrických vodách je tak podle Meachera stabilizování situace v Somálsku, sestavení funkční vlády a zřízení lokální pobřežní stráže, soudů a vězení. To už je však mimo dosah vojsk NATO.
