Právě před 71 lety, 9. března 1943, trhaly nedaleko ukrajinského městečka Sokolovo nacistické tanky zbytky linie československé obrany. Jeden z protitankových kanonů bránil před pěchotou postupující s obrněnci kulometník Kurt Wolf. Přestože stanoviště dostalo přímý zásah a ostatky obsluhy výbuch rozmetal do všech stran, opodál zakopaný Wolf pálil dál.
Zastavil ho až další výstřel německého tanku, který ho velmi vážně zranil. V té chvíli přitom v zákopu vůbec být nemusel. Měl totiž téměř dokončené lékařské vzdělání, nabídku sloužit jako lékař ale odmítl. Chtěl si totiž vyřídit účty s nacisty, kteří nevratně změnili jeho život a před kterými musel několikrát utíkat.
Kurt Wolf se narodil 13. února 1915 v Lipníku nad Bečvou jako nejstarší syn Růženy a Bertholda Wolfových. Jeho otec pocházel z Úsova a matka z Lipníku nad Bečvou. Ještě v jeho předškolním věku se ale celá rodina přestěhovala právě do Mohelnice.
Od roku 1926 dojížděl mladý Kurt na reálné gymnázium v Litovli, kde byl jeho spolužákem mimo jiné i Jan Opletal. Po dokončení středoškolského studia v roce 1935 pak nastoupil na Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně.
Německá okupace ho ovšem donutila těsně před skončením posledních dvou semestrů medicíny z Brna uprchnout. Posléze tajně přešel hranice do Polska, kde pracoval v emigračním středisku politických uprchlíků v Krakově. Po porážce Polska pak na podzim 1939 ustoupil do Sovětského svazu, kde ve vesnicích Stalingradské oblasti léčil obyvatele, čímž si získal velkou oblibu.
Do jednotky z Buzuluku šel mezi prvními, post lékaře odmítl
Když ale začala v Buzuluku vznikat československá vojenská jednotka, přihlásil se jako jeden z prvních již na počátku roku 1942. V březnu 1943 se pak v rámci 1. československého samostatného praporu dostal do bojů u Sokolova jižně od Charkova, kde v urputném a nelítostném boji zahynul.
Hrdina Kurt Wolf |
Za to se in memoriam dočkal řady vyznamenání. Armáda ho povýšila do hodnosti poručíka a domovská lékařská fakulta mu udělila titul MUDr. Kromě toho obdržel také Řád Bílého lva s hvězdou I. stupně, Československý válečný kříž 1939 a Řád Rudého praporu.
Nyní do této sbírky přibyl také Stříbrný jehlan, nové vyznamenání, které město Mohelnice letos udílelo vůbec poprvé.
"Jedná se o založení nové tradice, jejímž cílem je ocenit fakticky i morálně významné osobnosti našeho města ve všech sférách jeho života, a také o posílení vědomí jeho občanů o městě a jeho významných osobnostech z nedávné minulosti i aktuální současnosti," vysvětlila starostka Jana Zwyrtek Hamplová na pozvánce zvoucí na slavnostní akt.
Kurt Wolf získal vyznamenání společně se svým bratrem Ottou a to za občanskou a vojenskou chrabrost z období let nesvobody 1939 - 1945.
Důkazem oprávněnosti Kurtova vyznamenání je například fakt, že se mohl pobytu v první linii vyhnout, ale neučinil tak. Vzhledem k tomu, že mu chyběla jediná státnice k lékařskému diplomu, mu velení praporu nabídlo vstoupit do zdravotní jednotky. To ale odmítl s tím, že lékařem může být po válce, ale teď si chce v boji vyřídit účty s nacisty.
Smrtelně raněný prosil kamaráda, aby ho zastřelil
Krutost bitvy i poslední chvíle života Kurta Wolfa později popsal jeho spolubojovník Alexandr Beer, se kterým se Wolf spřátelil při výcviku v Buzuluku.
Osud Kurta Wolfa a jeho rodiny Velitel družstva 1. čety, v Buzuluku absolvoval školu pro důstojníky v záloze. Za hrdinství v bojích o Sokolovo byl posmrtně oceněn několika vyznamenáními. Wolfovi rodiče se však nikdy nedozvěděli, za jakých okolností jejich syn padl a jak statečně se v bojích zachoval. V 50. letech byli jako Židé pronásledováni, Wolfova neteř se až po návratu z emigrace v roce 2010 od Kurtova kamaráda Alexandra Beera dozvěděla o strýcových posledních chvílích. Setkání tehdy zprostředkovala MF DNES, kde také vyšel článek se zmínkou o příbuzném, po jehož osudu dlouho marně pátrala. |
"Nacistům jsme při jejich prvním útoku vyřadili šestnáct tanků. Ustoupili a vrátili se už s šedesáti obrněnci. Rozpoutalo se pro nás úplné peklo," popsal před několika lety Beer, který u Sokolova velel minometnému roji, a navzdory odstupu několika desítek let se při vzpomínkách neubránil slzám.
Když zahlédl, že palebné postavení Wolfova kanonu dostalo zásah, pomyslel si, že s kamarádem je konec. Nakonec mu to nedalo, aby se při ústupu nepodíval, zda Kurt přežil.
"Měl strašnou ránu v břiše, uniforma mu mokvala krví, a když si rozerval blůzu, odhalila se mu střeva. Prosil mě, abych ho zastřelil, že jako lékař moc dobře ví, že je s ním konec a že v žádném případě nechce, aby ho zajali nacisté," popsal Beer. Bylo totiž více než jasné, co by nacisté s uprchlým Židem bojujícím v řadách nepřítele provedli. Navíc i pokud by to neodhalili, každý občan protektorátu sloužící v nepřátelské armádě byl z jejich pohledu automaticky "vlastizrádce".
Beer ale kamaráda vzal a vlekl ho přes zamrzlou řeku. Po ledě se za nimi táhla krvavá šmouha a Wolf při tom neustále naléhal, aby ho Beer zastřelil. Minometník prožíval strašné dilema: sám byl už na konci sil, ale nechtěl umírajícího kamaráda opustit.
Nakonec nechal Kurtovi pušku a se zraněnou nohou se belhal k druhému břehu řeky. Ani po desítkách let si své rozhodnutí vyslyšet prosby, aby kamaráda opustil a sám přežil, nepřestal vyčítat. Jen po pár krocích za sebou tehdy zaslechl výstřel...
Bratr Otto se roky skrýval, nakonec zahynul při masakru
Mohelnické vyznamenání ovšem získal nejen Kurt, ale i jeho bratr Otto, jehož příběh je neméně plný hrdinství i smrti. Spolu s rodiči a sestrou Felicitas nenastoupili roku 1942 do transportu a skrývali se před nacisty v lese u Tršic na Olomoucku.
Při tom jim pomáhali místní, kteří tak sami velmi riskovali, a během té doby si Otto psal deník, který vyšel teprve před několika lety a je přirovnáván ke světově mnohem proslulejšímu Deníku Anny Frankové (více čtěte zde). V něm se několikrát obracel i ke svému bratru Kurtovi.
"Dnes je podvečer Kurtových narozenin. Lici (sestra Felicitas - pozn. red.) už měla nakreslený arch papíru se svérazem a napsáno: Dej Bože zdraví a brzký návrat našemu milému Kurtovi. Uprostřed papíru je jeho fotka," zapsal si například 12. února 1944. On ani jeho sestra netušili, že tou dobou je Kurt už téměř rok mrtvý.
Konce války se ale Otto stejně jako jeho bratr či zmíněná Anna Franková nedožil. V dubnu 1945 ho v Zákřově chytili a umučili ruští vojáci ze speciální jednotky Feuermittel, což bylo krycí jméno kozáckého praporu složeného z Rusů ve službách německé armády, jejichž úkolem bylo potírání partyzánů.
Osmnáctiletý Otto jim však navzdory krutému výslechu a mučení o sobě ani zbytku rodiny nic nevyzradil a díky tomu mohli ostatní přežít. On sám se stal obětí masakru kozáků, kteří ves vyrabovali kvůli údajné spolupráci s partyzány, a jeho spolu s dalšími osmnácti muži ze Zákřova krutě mučili - když byla po válce těla exhumována, nenašla se například ani jedna nezlomená stehenní kost. Poté muže zavřeli do lesní boudy a zaživa upálili.
O smrti Otty se jeho rodina dozvěděla až pár dnů po válce. V jeho kronice tak ještě nějaký čas pokračovala sestra.
