Prefektura Fukušima nepatřila k oblastem, kde zemětřesení a následná přílivová vlna zasáhla největší silou. Z celkového počtu více než 18 tisíc obětí odtud pocházela méně než desetina. Nejvíce mrtvých hlásila pobřežní města prefektur Mijagi a Iwate. Symbolem tragických událostí ze března 2011 se však přesto stala právě Fukušima.
Na jejím pobřeží totiž stojí dvojice jaderných elektráren a zejména tu menší z nich, Fukušimu II, jarní tsunami vážně poškodila. Tři ze čtyř reaktorů začaly hrozit jadernou katastrofou a s úniky radiace se Japonci potýkají dodnes. Zatím poslední zaznamenali provozovatelé elektrárny ve čtvrtek (více o úniku zde).
Japonské úřady nařídily okamžitou evakuaci širokého okolí elektrárny, své domovy muselo opustit přes 150 tisíc obyvatel prefektury. Z kdysi dvacetitisícové Namie se stalo město duchů, nucené vystěhování se dotklo i venkova.
Pacienty zabilo i vyklízení nemocnic
Na 30 tisíc lidí, kteří neměli kam jít, skončilo v narychlo postavených ubytovnách. Plechové buňky, které jsou v létě rozpálené od slunce a přes zimu v nich mrzne, však postupně vypovídají službu. Stres a deprese ze ztráty domova a nevyhovujících životních podmínek nesou uprchlíci těžce, což se projevuje na jejich duševním i zdravotním stavu.
Podle oficálních statistik kvůli tomu za tři roky od havárie zemřelo 1 656 lidí, uvádí britský deník The Times. Nemalou část tvoří pacienti místních nemocnic, kteří museli opustit svá lůžka bez ohledu na zdravotní stav.
Zmíněné číslo je paradoxně vyšší než to, které označuje počet fukušimských obětí samotného zemětřesení a přílivové vlny. Během katastrofy totiž ve Fukušimě zemřelo 1 607 lidí, tedy o 49 méně. V ostatních prefekturách převažují přímé oběti tsunami.
Záření nikoho nezabilo, úřady však spěchat nemíní
Radioaktivní záření, kterého se úřady při plánování evakuace nejvíc obávaly, naopak nezabilo vůbec nikoho. Světová zdravotnická organizace loni vydala zprávu, podle níž by se fukušimská havárie neměla promítnout ani do počtu nově objevených nádorových onemocnění. Potíže nehlásí ani hrstka místních, kteří odjet odmítli a starají se například o opuštěná zvířata (o jednom z nich se dočtete zde).
Vedení fukušimské prefektury však dvacetikilometrovou ochrannou zónu, kterou kolem poničené elektrárny vytyčilo, pro občany zpřístupnit nemíní. A to do doby, než dávka radioaktivního záření, které jsou lidé v oblasti vystaveni, klesne na hladinu jednoho milisievertu za rok. To je maximální hodnota, kterou pro běžné civilisty doporučuje Mezinárodní komise pro ochranu před radiací (ICRP).
To bude však zřejmě trvat ještě několik desetiletí a někteří odborníci se domnívají, že ze zdravotního hlediska tak dlouhé čekání nemá valný smysl. Pro srovnání: u lidí, kteří s jádrem přicházejí do styku v zaměstnání, platí roční limit 20 milisievertů.
