Pražská Národní galerie je instituce, která manévruje s elegancí letadlové lodě. Zhruba taková slova pronesl začátkem roku Vít Vlnas, tehdy ještě "pouze" ředitel Sbírky starého umění a náměstek generálního ředitele. Reagoval tak na dotaz, zda tato veřejná instituce připraví výstavu zesnulému Oldřichu Kulhánkovi. Bylo to tři dny po výtvarníkově úmrtí, což je příliš krátká doba na to, aby takový kolos změnil kurz. Kromě toho žije galerie už delší dobu "v provizorním režimu" bez generálního ředitele.
Jen letos zažila tahle letadlová loď několik vln a turbulencí, které ji několikrát vychýlily z kurzu, a až příští rok v červenci se na jejím můstku objeví nový kapitán - do křesla generálního ředitele usedne historik umění Jiří Fajt. "Pro mě osobně to znamená zbavit se spousty ošklivých administrativních povinností a vrátit se ke své práci ve Sbírce starého umění. Na což se bezpochyby těším," říká nyní Vlnas, který byl dočasným řízením Národní galerie pověřen v dubnu po odvolání svého šéfa Vladimíra Rösela.
O umění vědecky bádati
K čemu vlastně slouží Národní galerie? Většina Pražanů si asi instituci spojuje s Veletržním palácem, v němž je k vidění stálá expozice umění 20. a 21. století. Sídlí však v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, kde se příští rok opět otevře expozice Umění Asie a starověku, a stálé výstavy i další prostory má ve třech palácích u Pražského hradu, ve Valdštejnské jízdárně i na několika mimopražských zámcích. A hlavně nejde jen o výstavy. "Podařilo se nám dorazit i inventarizace a další věci, které veřejnost vůbec nezajímají, ale jsou podstatou naší práce," připomíná profesor Vlnas, když hodnotí svůj "překlenovací" mandát.
Dnešní Národní galerie v Praze (jak zní celý oficiální název instituce) byla zřízena zákonem v roce 1949, ale nevznikla úplně na zelené louce. Převzala sbírkový fond Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, jejíž počátek se datuje už do konce 18. století, po vzniku Československa se stala ústřední státní uměleckou sbírkou a od roku 1919 ji vedl uznávaný sběratel Vincenc Kramář.
Alena Hanáková to vzdala. Na konci června ve vládě končí. Rezignovala po schůzce s Karlem Schwarzenbergem a Petrem Gazdíkem.
Je tedy nasnadě, že za tak dlouhé působení má kromě několika pražských paláců ve správě a ve svých sbírkách nepočítaně uměleckých děl. Přitom "svých" by mělo být v uvozovkách a důraz je potřeba klást na "správu". Ty obrazy a sochy, o domech nemluvě, totiž nepatří do majetku Národní galerie, vlastní je stát a galerie je pouze spravuje. Národní galerie je jen státní ústav, "jehož úkolem je odborně shromažďovati a spravovati malířská, sochařská a grafická díla domácího i cizího umění, o nich vědecky bádati a činiti je přístupnými veřejnosti", jak se píše v onom poválečném ustanovujícím zákoně, podle kterého se "jede" dosud.
Dvanáct let byla tato instituce spojena se jménem Milana Knížáka. Ministr kultury Pavel Dostál jej jmenoval generálním ředitelem v roce 1999. Svérázný umělec začal galerii organizovat po svém, často k neskrývané nelibosti části odborné veřejnosti. Když však v roce 2011 odcházel, byl to tak či onak konec jedné epochy.
Ředitel s odkladem
A pak začaly turbulence nebývalé intenzity. Naši letadlovou loď však nezačaly smýkat proudy nebo ukvapená rozhodnutí kapitána, ale dostala se pod palbu vlastní admirality. Bytí a nebytí generálních ředitelů, potažmo celé Národní galerie je totiž v rukou jediné osoby - ministra kultury.
Jeden z nejméně mocných členů kabinetu, kterého většinou nominují nejslabší koaliční strany, se paradoxně může k Národní galerii chovat jako neomezený car.
Právě mnozí ministři svou nekompetentností jen prohlubovali krizi instituce. Fajt by o tom mohl vyprávět. V roce 1995 se stal šéfem Sbírky starého umění Národní galerie. Aby se však nemusel přetahovat s autoritářským generálním ředitelem, v roce 2000 ji opustil. Po Knížákově odvolání se však přihlásil do konkurzu na generálního ředitele a vyhrál. Vybrala ho mezinárodní komise. Tehdejší ministr kultury Fischerovy úřednické vlády Václav Riedlbauch se rozhodl nechat rozhodnutí o jmenování generálního ředitele na svém nástupci a trojici finalistů mu pouze doporučil. Tehdy z toho byla ostuda a mnozí odborníci to považovali za pohrdání pozvanými zahraničními odborníky.
O Jiřím Fajtovi (uprostřed) ve vedení Národní galerie se rozhodovalo už za ministrů Václava Riedlbaucha (vpravo) a Jiřího Bessera.
Nový šéf resortu Jiří Besser z TOP 09 navíc na doporučení renomovaných odborníků nedal. Vypsal nový konkurz s komisí složenou hlavně z úředníků. V tom už Fajt skončil na druhém místě. Vyhrál ekonom Vladimír Rösel. "Rozhodnutí to nebylo lehké, ale nakonec jsem se přiklonil k tomu, aby Národní galerii vedl člověk schopný nastolit nový směr," obhajoval svůj krok Besser, bývalý prezident berounského hokejového klubu.
Jestliže ke Knížákovi cítila "odborná veřejnost" mnohdy až plamennou nenávist, k Röselovi se umělci i řada kunsthistoriků stavěla s chladným pohrdáním. Vyčítali mu především neodbornost. Faktem je, že Rösel pracoval především jako investiční bankéř a v umění se pohyboval jen málo. Generální ředitel však zdědil instituci v nejistém stavu. Kromě milionových nesplacených závazků, které Knížákovo vedení hrnulo před sebou, se musel potýkat i s rušením zahraničních výpůjček kvůli arbitráži v kauze Diag Human.
A pak přišla Alena Hanáková, a protože jsme v kulturním "samoděržaví", začaly se dít věci. "Od ministrů kultury lze očekávat různá neočekávaná rozhodnutí, jak nám předvedla třeba i paní Hanáková," glosuje události posledních dvou let Vlnas. Žena, která se proslavila blábolením o špatně nastavených procesech v Národním divadle, svůj resort proměnila ve válečnou zónu.
Ministr kultury Jiří Balvín (vlevo) měl schůzku také s Jiřím Fajtem. Ten se má od 1. září ujmout funkce generálního ředitele Národní galerie.
Nejdřív si zahrála na škatulata s vedením naší první scény a letos v dubnu došlo i na Rösela, nad nímž visel Damoklův meč už delší dobu. Nakonec však chybné kroky rozkývaly židli i pod slabou ministryní a skončit ve funkci měla k letošnímu 30. červnu. Než ji však stihl někdo nahradit, poroučela se celá Nečasova vláda. Hanáková, už s celým kabinetem v demisi, poté překvapivě jmenovala generálním ředitelem právě Jiřího Fajta. "Pan Fajt prokázal, že má předpoklady pro vedení tak významné instituce, ať už jde o odbornou kvalifikaci v oboru historie umění a vizuální kultury, mezinárodní renomé, nebo o schopnost strategického a koncepčního uvažování. Přeji mu hodně sil," komentovala Hanáková své rozhodnutí. Tentokrát nebyla ani svolána nová komise a ministryně se netransparentně odvolávala na předešlé konkurzy.
Za atraktivitou
Její nástupce, úřednický ministr Jiří Balvín, se ke jmenování postavil kriticky a jisté rozčarování nad ním neskrývá ani nyní pověřený ředitel Vlnas. "Bez ohledu na osobu Jiřího Fajta se domnívám, že způsob, jakým paní ministryně Hanáková generálního ředitele jmenovala do funkce, byl učiněn na nátlak určité politické a podnikatelské skupiny, která tady má své konkrétní zájmy," tvrdí nyní. Fajt měl nastoupit do funkce letos v září, potom se s Balvínem dohodl, že funkci převezme až od ledna 2014, a v tomto týdnu vyšlo najevo, že odklad potrvá až do 1. července příštího roku.
To samozřejmě trochu komplikuje život Vítu Vlnasovi, který se už těšil na svou běžnou práci, konkrétně přípravu velkého projektu, jenž se týká kultury benediktinského řádu ve středověké Evropě a který by měl na podzim vyvrcholit velkou výstavou raně středověkého umění.
Především to však podráží fungování Národní galerie jako celku. Instituce totiž bude více než rok fungovat v provizorním a udržovacím režimu.
"Nejsem si jistý, zda za Milana Knížáka existovalo cosi jako dlouhodoběji platná koncepce," řekl Fajt serveru Česká pozice. "Každopádně za něj pokračovalo rozšiřování počtu historických budov, do nichž galerie umisťovala své sbírky. Tato expanze ale musí přestat," snažil se nastínit své plány s institucí.
Zároveň přiznal dílčí úspěchy Vladimíru Röselovi. "Galerijní program, zvláště v segmentu krátkodobých výstav, se velmi zatraktivnil - František Kupka a naposledy Jan Křížek jsou dobrými signály pro budoucnost," soudí.
Pro příští léta je však hlavně nezbytné, aby byly stanoveny jasné podmínky pro jmenování ředitelů, a to včetně délky jejich funkčního období. Protože jinak bude Národní galerie nebezpečně "nabírat vodu", kdykoliv se ministr zle vyspí.
