Některé páry může nemoc rozdělit, jiné stmelí. U šestatřicetileté Ivany platí druhá varianta.
Bylo jí dvacet let, měla přítele, jejich vztah klapal, a tak se tu a tam bavili o tom, jak by bylo hezké pořídit si časem rodinu.
Vše změnil náhlý kolaps v roce 1997. Ivanu tehdy záchranná služba převezla do jedné z pražských nemocnic s otokem břicha a bolestmi. Aby zjistili příčinu potíží, lékaři ji operovali. Našli ji, zároveň ale věděli, že je nedokáží léčit. Proto Ivanu poslali do Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM), kde jí diagnostikovali Budd-Chiariho syndrom.
Je to vzácná onemocnění, jež postihuje jaterní žíly. Ty se ucpou krevní sraženinou a játra přestávají fungovat. Na každých milion obyvatel připadá jen několik nemocných tímto syndromem.
Transplantace jaterPrůměrný věk příjemců orgánů dosahuje v IKEM 50 let. Více než polovina žen má odhadem v době transplantace již děti. Průměrná čekací doba na orgán dárce činí čtyři měsíce. Na játra nyní čeká v IKEM 40 pacientů. Lékaři rozlišují mezi pacienty, kteří potřebují orgán urgentně, protože jejich játra selhala. Pak jsou pacienti s chronickým onemocněním. Někteří z nich mohou na orgán čekat měsíce. U dospělých pacientů se játra transplantují od zemřelého dárce. Mimo tělo orgán může vydržet až 16 hodin. "Ideální je, když je implantován do 12 hodin. Průměrná doba tzv. studené ischémie dosahuje v našem centru přibližně šesti hodin," popisuje přednosta Pavel Trunečka. U dárce a příjemce jsou důležitými faktory váhová kategorie či krevní skupina. Shoda pohlaví nehraje roli. U více než poloviny nemocí, kvůli kterým se transplantuje, existuje riziko, že se vyvinou i u orgánu dárce. Zhruba 95 procent pacientů po transplantaci musí doživotně užívat imunosupresiva. Deset let s darovaným orgánem přežije 77 procent pacientů. 15 let 60 procent, 18 let se dožívá více než polovina příjemců. |
"Játra jsou životně důležitý orgán. Na rozdíl od ledvin, srdce a plic v současnosti neexistuje klinicky použitelná přístrojová náhrada jaterních funkcí. Při jejich akutním selhávání dokážeme přežít hodiny, možná den, dva, ale déle ne," vysvětluje přednosta Transplantcentra IKEM Pavel Trunečka.
Únava a den téměř bez pohybu
U paní Ivany se potvrdila chronická forma nemoci, takže lékaři věděli, že s vlastními játry dokáže žít ještě nějakou dobu. S vyhlídkou toho, že její zdravotní stav se bude zhoršovat a čeká ji transplantace.
"Léčba zabírala, přišla ale únava a fyzicky jsem přestala zvládat práci," popisuje. Musela z ní proto odejít.
Zdravotní stav se jí prudce zhoršil v roce 2003. "Měla jsem v břiše spoustu vody, takže můj den vypadal tak, že jsem musela ležet a být v klidu. Nějaká fyzická zátěž nebo delší procházky nepřipadaly v úvahu. Měsíc před operací už jsem byla v IKEM na jednotce intenzivní péči," vzpomíná.
Úleva přišla před deseti lety. Našla se vhodná játra od zemřelého dárce. Transplantace ji vrátila zpátky do běžného života a oživila i plány na rodinu. "V době, kdy mě zařadili do pořadníku, už jsme věděli, že někdy po transplantaci děti budou. Věděli jsme, že si na ně počkáme," říká. Loni v únoru přišla na svět její dcera Viktorie.
Těhotenství u transplantace jater ano, u plic raději ne
Děvčátko je jedním z 18 dětí, které porodily ženy, jež podstoupily transplantaci jater v IKEM. Tyto operace tam provádějí lékaři 18 let a za tu dobu jich je už více než jeden tisíc.
Od těhotenství lékaři po tomto zákroku neodrazují. "Transplantovaná játra nepochybně stačí na to, aby žena porodila zdravé dítě. V tomto směru to není důvodem děti nemít," upozorňuje Trunečka
Mezi pacientkami jsou i páry, které podstoupily umělé oplodnění.
Podle přednosty transplantačního centra si ale budoucí rodiče musí uvědomit, že transplantace s sebou přináší rizika.
Ivana, její dcerka Vitkorie a přednosta Transpalntcentra IKEM Pavel Trunečka (19. prosince 2013).
Lidé po transplantaci mají vyšší úmrtnost, než je v běžné populaci. Například na nádorová onemocnění, protože většinou doživotně potlačují svoji imunitu takzvanými imunosupresivy. "Ta jsou spojená s větším výskytem vrozených vad u dětí, což může vést k tomu, že se dítě nenarodí, nebo se narodí s postižením," dodává lékař.
Zatímco běžně je riziko vad jednoprocentní, u uživatelek imunosupresiv dosahuje tří procent. "Pro maminky, které chtějí dítě, není v těchto procentech žádný rozdíl, ony takto nepřemýšlejí, protože když řešíte jednoho konkrétního člověka, tak ta procenta ze statistického hlediska nejsou zase takový rozdíl," podotýká Trunečka.
Podle něj ženy musí všechna rizika zvážit. "Pakliže uznají, že to dítě přes toto všechno chtějí, mají velkou šanci, že ho porodí zdravé a také ho stačí vychovat," poznamenává přednosta. Zároveň ale takové štěstí mít nemusí. "Proto je důležité, aby na výchovu nebyly samy," tvrdí lékař.
Místo prášků injekce a porod bez léků proti bolesti
Těhotenství bylo pro Ivanu jiné v tom, že musela častěji na kontroly do IKEM i ke gynekologovi. Místo pilulek na ředění krve jí lékaři předepsali injekce. Léky na potlačení imunity musela brát dál.
Porod lékaři brali od počátku jako rizikový, a plánovali proto přivést dítě na svět císařským řezem. Od tohoto plánu nakonec vzhledem k dobrému průběhu těhotenství ustoupili. Kvůli lékům na ředění krve ale paní Ivana vše musela zvládnout bez tišících léků. "Bylo to náročné, ale obě jsme to zvládly v pořádku," vzpomíná.
Ivana, její dcerka Vitkorie a přednosta Transpalntcentra IKEM Pavel Trunečka (19. prosince 2013).
Ivana o sobě říká, že je dítě štěstěny, protože i když onemocněla, má v životě to, po čem toužila.
Mít dítě po transplantaci není samozřejmost. Například ženy po voperování plic nebo srdce lékaři od těhotenství odrazují. Tyto transplantace mají více rizik a míra dožití je u pacientek nižší. Výjimkou byl porod v roce 2011, kdy na svět přišlo dítě ženy s transplantovaným srdcem (příběh Petry čtěte zde).
"Žádná jiná transplantace není tak úspěšná jako u jater. Život pacientů je po ní velmi podobný tomu běžnému. Játra navíc z transplantovaných orgánů vydrží nejdéle. S vysokou pravděpodobností dvacet let," podotýká Trunečka s tím, že existuje možnost retransplantace, tedy nahrazení darovaného orgánu jiným.
Ivana a její manžel zvažují, že až Viktorie odroste, pořídí jí ještě sourozence. "Jsem šťastná, že Viktorku mám, je to pro nás velký dar," popisuje, jaké je to být mámou.
