Roky sponzorujete asijský sirotčinec, nebo tam strávíte léto jako dobrovolník a beznadějně se do dětí zamilujete. Avšak jednou iluze skončí a z dobře fungujícího projektu se vyklube obchod s dětmi. Podobné překvapení čekalo ty, kteří podporovali dětský domov Happy Home v Nepálu.
Ten díky slovenské zpěvačce Dorotě Nvotové získal i desítky českých či slovenských donorů a dobrovolníků. Jenže právě před rokem se ukázalo, že se jedná o falešný projekt. Děti prezentované jako sirotci měly ve skutečnosti rodiny a navíc byly v domově týrány.
"Věděla jsem, že některé měly jednoho rodiče - chudého, negramotného, postiženého nebo jinak neschopného se o ně postarat," vysvětluje Nvotová. "Zbylé prý zachránili z hrozných podmínek u příbuzných nebo přímo z ulice," vzpomíná zpěvačka.
K dětem se chovali jako k otrokům
Podobně jako mnozí podporovatelé z celého světa, léta projektu věřila a obdivovala samaritánskou práci jeho ředitele. Právě Bishwa Pratap Acharya však dětem ubližoval, zastrašoval je a zneužíval na práci. Spolu s manželkou ho obvinili i z finančních úniků.
Kishor Kunwar, jenž byl v Happy Home učitelem, popisuje: "K dětem se chovali jako k otrokům. Nutili je jíst z koše, prát v ledové řece uprostřed noci, za trest je tloukli holí nebo páskem." Všechno se dělo tak, aby se cizinci nedozvěděli pravdu. Mluvit o skutečné rodině bylo zakázáno, dopisy sponzorům kontroloval ředitel.
"Děti se musely před námi usmívat, jinak byly bity," líčí Martin Bitman z Prahy, který v sirotčinci strávil několik měsíců a byl jedním z dobrovolníků. Sám nakonec svědčil proti nepálským manželům – i navzdory vyhrůžkám a pokusu o únos.
Více peněz = více dětí
Podle statistik Central Child Welfare Board (CCWB), celostátního úřadu na ochranu dětí, žije v Nepálu přibližně 11 tisíc děvčat a chlapců v dětských domovech. Pouze desetina z těchto institucí splňuje základní standardy schválené vládou.
UNICEF upozorňuje, že dvě ze tří dětí v místních sirotčincích mají alespoň jednoho žijícího rodiče. Skončily tam kvůli chudobě, nedostatku vzdělání nebo deset let trvající občanské válce. Podobně jako v jiných rozvojových zemích byla příčinou také korupce a neustále se měnící zákony o adopci.
"Rodiče věří, že své děti posílají do lepších podmínek," vysvětluje Martin Punaks z organizace Next Generation Nepal (NGN). Té se podařilo najít rodiny téměř pěti stovkám Nepálčat. "Ačkoli konflikt skončil, lidé stále svěřují své děti překupníkům. Věří, že je vezmou do bezpečných internátních škol," tvrdí.
Za prudkým nárůstem obchodování s dětmi je podle studie NGN také příliv sponzorů a dobrovolníků ze Západu - devadesát procent nepálských sirotčinců se nachází v pěti nejpopulárnějších turistických oblastech.
Takzvaný voluntourism, tedy dobrovolnická práce na rozvojovém projektu jako součást cestovatelského zážitku, je narůstajícím globálním trendem.
Nejpopulárnější jsou projekty související s dětmi, včetně sirotčinců. Dobrovolníci jsou často mladí lidé toužící nabýt zkušenosti z rozvojové země, obohatit svůj životopis nebo jednoduše pomoct. "Nemají tušení, že děti, se kterými pracují, nebo jež podporují, jsou často oběti překupníků," říká Martin Punaks.
Za zážitek zaplatí v některých sirotčincích i dvě stě dolarů týdně. Běžnou praxí je prezentovat děti jako osiřelé, i když nejsou, nebo je dokonce úmyslně udržovat v špatných podmínkách, aby vzbuzovaly soucit.
NGN proto doporučuje zjistit si předem co nejvíce a upřednostnit udržitelné projekty. Například ty, které zlepšují život komunity, a tak dětem umožňují vyrůstat v rodinném prostředí. Patří mezi ně vzdělávací programy či iniciativy posilující ekonomickou soběstačnost rodičů.
"Komunitní projekty často přinesou dětem víc užitku než ty, co pracují přímo s dětmi odvedenými do sirotčinců," potvrzuje Punaks.
Právo na rodinu především
Navzdory představě, že život v moderním dětském domově může být lepší než v chudé vesničce v horách, praxe říká něco jiného. Podle mezinárodní Úmluvy o právech dítěte by institucionalizace měla být jen dočasnou a poslední možností. Dítě má právo vyrůstat v rodině a jestli ji nemá, pak v náhradní rodinné péči.
Když se dobrovolník přeci jen cítí připraven na práci s těmi nejzranitelnějšími, měl by si dětský domov prověřit. Může prokázat, že děti jsou skuteční sirotci a nebyly odděleny od svých žijících příbuzných? Jestli nejsou, pokouší se je spojit s rodinami? Dostanu za svůj dobrovolnický příspěvek oficiální stvrzenku? Je tato organizace legálně registrovaná? Tyto otázky může směřovat na CCWB, zprostředkovatelskou agenturu, nebo přímo vedení projektu.
"Jestliže se dobrovolník v Nepálu přeci jen dostane do situace, kdy sirotčinec nemá licenci nebo existuje podezření, že děti v něm byly odebrány rodinám, měl by to nahlásit úřadu CCWB," radí Martin Punaks.
Vybrat si pomoc zodpovědně
Jak ale ukazuje zkušenost z Happy Home, ohlášení případu kompetentním orgánům ještě neznamená rychlé řešení. I po roce vyšetřování je většina dětí stále držena ve falešném sirotčinci a nové přibývají.
Udělat si poctivě průzkum se tedy vyplatí. A odpovědně si vybrat smysluplný projekt je nakonec mnohem jednodušší, než zachraňovat děti nebo sebe ze spárů překupníků.
Za dlouhodobé řešení problému považuje Next Generation Nepal zvýšení veřejného povědomí o problematice voluntourismu, a to prostřednictvím vlád i ambasád, agentur zprostředkujících pomoc, přes turistický průmysl, neziskový sektor nebo média.
"Rádi bychom viděli jasné varování pro turisty a dobrovolníky také v cestovatelských průvodcích," říká Martin Punaks. "Je mnoho věcí, které můžou organizace nebo jednotlivci udělat," dodává.
