Kdo je nový, je dobrý. Zahoďme to staré. Je to mentalita dětí lámajících staré hračky. Z ODS vyskákaly zástupy obrazoborců, kteří nepostřehli, že ta strana je dobrý stroj. A že jejich prudce vzniklá hračka se brzy jako vše, co roste rychle a náhle, sama poláme.
Když se střetne v diskusi paní Bobošíková a pan Babiš, nic napínavého nevznikne (účastnili se nedělní diskuse TV Prima - pozn. red.). Obě strany spolu převážně souhlasí. Napětí vznikne, když debata sklouzne do osobní roviny. Bobošíková kritizuje Babiše, že chce řídit stát jako firmu, Babiš Bobošíkové oplátkou připomene Klause či Topolánka.
Oba se považují za politiky napravo od středu. Jediné, o co se opravdu ostře, s povinnými úšklebky a ironickými úsměvy pohádají, je spor o osoby. Bobošíková vyčte Babišovi Komárka, který je podle ní chameleon, a Babiš Bobošíkové vyčte Klause, podle něj příčinu vší zkázy.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNESKarel Škrabal: ODS pro Moraváky aneb Děcka, to fakt nechcu Vilém Barák: Naše demokracie je rozladěná  MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Na příkladu těchto dvou lídrů je pěkně vidět, jak není integrace pravice v současné době možná. Různých malých uskupení vzniklo jako reakce na rozklad vládní koalice v poslední době mnoho. Kromě tvrzení, že jsou pravicové a kromě touhy být ve Sněmovně, nemají mnoho společného.
Bobošíková shromáždila pod jeden prapor blok deseti malých uskupení a vytvořila tak velmi iluzorní vějíř od ultrapravicové značky D. O. S. T. až po demokratické zelené. Přidala se i skupina s programem o jednom tónu – sport je národní hodnota.
Na jakých ideálech by se tohle pestré spektrum mělo sjednocovat, není jasné. Tak se celý blok omezuje na známá a mnoha politickými stranami už omletá hesla o prosperitě, svobodě, zákonu a o jiných pěkných přáních.
Mohou je vykřikovat od komunistů až po ODS všichni. Všichni chtějí blahobyt, vzdělané lidi, zaměstnanost, zámožné penzisty a vyhubení kriminality. I Babišova shoda s Bobošíkovou je na všeobecném doporučování dobra postavená. Dobro chce každý, ale málokterý volič si umí představit, jaká konkrétní praxe za tím dobrem politiků vězí.
Čili sjednocení pravice tímto způsobem je snadné i možné. I Babišovu stranu k tomu mohou teoreticky přibrat, a dokonce i každou jinou stranu z celého spektra. Je to však sjednocení bezcenné, při prvním složitějším politickém problému se celé jednotné spektrum rozstřelí a jednota se zhroutí.
Minulost versus abstrakce
Co si s tím mají počít voliči? Známé politické tváře jsou opotřebované a bez důvěry, nové o politiku se ucházející tváře nikdo nezná, a nikdo tudíž neví, co vlastně představují. Všichni dobro, boj s korupcí a nezaměstnaností. Co to však je?
Tradiční strany s minulostí jsou právě pro tu minulost ohrožené, zájem o ně klesá. Nové strany, často od sebe obtížně rozlišitelné, mohou voliče strhnout jen citem a abstraktní sympatií. Tato krize se netýká jen KSČM, mají Marxe a ten se jako zdroj identity komunistů nemění.
Stojíme před nejsložitějšími volbami České republiky. Míra srozumitelnosti politické scény je tak malá, jak ještě nikdy nebyla. Exprezident Václav Klaus spoléhá, že se kolem Bobošíkové nabalí sjednocovací pravicová energie a politická scéna se vrátí do evropského normálu, co je napravo, bude napravo, a to levé zas vlevo. Do voleb se to nestihne, ale dojde k tomu.
Nedojde, nebo rozhodně ne v dohledné době. Z malých tříštících se stran politická síla nevznikne. Sjednocuje ten, kdo má sílu, nikoliv politická drobotina. Pravice netrpí nedostatkem témat, nýbrž praktických politických činů. Trpí neschopností pravicovou politiku realizovat.
Nečasova vláda nezhynula nedostatkem idejí, nýbrž nedostatkem schopnosti uvádět do života realistická opatření. Nesvornost a vzájemná nenávist této vládní koalice ji ochromovala průběžně a zásadně. Krach sKaret například nebyl krachem pravicové politiky, nýbrž vládní neschopností něco prakticky realizovat. sKarty nebo jim něco podobného časem zavede jako rozumnou věc jakákoliv vláda.
Pěstování pidistran je česká tradice
Mít třicet politických pidistran po dvaceti letech demokracie je směšné. Ale pěstování pidistran je stará česká tradice. Je to příčina malé schopnosti v republice vládnout.
Co je dnes nové, je politická sebevražda ODS. Bez velké pravicové strany nemůže žádný stát v Evropě existovat. Ani dvacet malých projektů ji nenahradí. Klaus kdysi věděl, že pravice musí mít velkou lidovou stranu, má-li své ideje uskutečňovat. Dnes svou naději upíná k Bobošíkové, věčné tvůrkyni marginálních politických straniček a spojovatelce čehokoliv nespojitelného, jako je D. O. S. T. a Demokratická strana zelených.
Možná je ustavičné vytváření politických derivátů s vůdci v čele svérázného členstva česká specialita. Voliči v tom hledávají spásu. Kdo je nový, je dobrý. Zahoďme to staré. Je to mentalita dětí lámajících staré hračky.
Z ODS vyskákaly zástupy obrazoborců, kteří nepostřehli, že ta strana je dobrý stroj, dnes v hluboké krizi. A že jejich prudce vzniklá hračka se brzy jako vše, co roste rychle a náhle, sama poláme. A to bude asi jediný výsledek voleb.
