Ještě před dvaceti lety to však byl "jen" druhorozený syn tehdejšího nejmocnějšího muže Sýrie, prezidenta Hafíze Asada. A také mladý lékař, oftalmolog, s vcelku úspěšně našlápnutou kariérou, korunovanou postgraduálním studiem na prestižní londýnské univerzitě. V Londýně si dokonce našel i dívku, půvabnou Britku se syrskými kořeny, Asmu Achrasovou.
Syrská Lady DiAsma Asadová, rozená Achrasová bývá častována přezdívkami "Pouštní růže" či "syrská Lady Diana". Čím okouzlila Britka se syrskými kořeny nejen svého manžela, ale i západní média, či jak se zhostila role první dámy, se dočtete zde. |
Svět politiky byl ale pro něj velkou neznámou. Bavily ho počítače, moderní technologie, věda. K tomu, aby přebral po otci otěže nad dvaadvacetimilionovou Sýrií, nebyl jako druhorozený syn předurčen.
Následovníkem dynastie Asadů, vlivného rodu, jenž si pro sebe s podporou nacionalistické strany Baas uzurpoval veškerou moc v zemi, se měl stát jeho o tři roky starší bratr Basil - charismatický, uhrančivý voják, před nímž se dívkám podlamovala kolena. V uniformě se s chutí předváděl tu na koni, tu v luxusním automobilu. Oba bratři, každý zcela jiný, si žili svůj předem nalinkovaný život.
Tedy, až do osudného lednového rána 1994. S plynem na podlaze svého mercedesu se tehdy Basil za rozbřesku řítil mlhou směrem k damašskému letišti, aby stihl let do Německa. Na kruhovém objezdu se mu ale řízení vymklo z rukou a on havaroval. Nepřipoutaný. Byl na místě mrtvý.
V tu chvíli se Bašárovi obrátil život naruby poprvé.
Krůček po krůčku si dláždil cestu do prezidentského paláce
Se smrtí staršího bratra se rázem Bašár z druhé koleje přesunul do centra dění a jeho hvězda začala strmě stoupat. Vrátil se z Londýna zpět do vlasti a otec jej pasoval do role svého následovníka. Po šest a půl roku jej systematicky připravoval na převzetí moci.
Napřed utvrdil jeho roli budoucího vládce tam, kde hrozilo, že nejvíc pohoří - před armádou a ozbrojenými složkami. A tak ještě téhož roku poslušně Bašár zaklepal na dveře vojenské akademie v Homsu a chopil se zbraně.
O několik let později, už jako plukovník, pak dohlížel na syrské okupační jednotky v sousedním Libanonu. Jeho postavení definitivně utvrdilo, když staré armádní špičky nahradilo nové, jemu loajální vedení. Hlavní oporu nalezl budoucí prezident ve svém o dva roky mladším bratrovi Mahírovi.
Paralelně s tím však budoucí lídr pracoval na patřičném veřejném obrazu. Postavil se do čela kampaně proti korupci a naoko zametal se všudypřítomným klientelismem a úplatkářstvím. Ve skutečnosti však spíše navazoval styky s cizími státníky jako poradce svého otce a učil se chodit v každodenním záležitostech vládnutí. Krůček po krůčku si dláždil cestu do prezidentského paláce.
Když v červnu roku 2000 jeho otec vydechl naposledy, byl již připraven.
Nadějný reformátor
Ačkoliv bylo nad slunce jasné, kdo se stane novým vládcem autoritářského státu, formálně Bašárovi v převzetí moci bránily dvě věci, a to volby a minimální věková hranice pro zaujmutí prezidentského úřadu. Protože tehdejší zákony velely, že hlavou státu se nemůže stát osoba mladší 40 let, tamní zákonodárci hbitě posunuli minimálně věkovou hranici o šest let dolů. V 34 letech tak mohl být Bašár naprosto legální cestou zvolen novým vůdcem země. A taky se tak stalo. V referendu pro něj údajně hlasovalo více než 97 procent Syřanů.
Není divu, celá Sýrie do něj tehdy vkládala své naděje. Mladý, kultivovaný lídr, jemuž stála po boku vzdělaná, pohledná první dáma, vzbuzoval opravdu víru v lepší zítřky. Lidé v něm po třiceti letech vlády jeho otce spatřovali reformátora, který by mohl dopřát těžce zkoušené zemi konečně svobodně se nadechnout.
Dokonce to tak i na chvíli vypadalo. Sýrie tehdy zažívala snad nejsvobodnější období ve svých moderních dějinách. Do kaváren i ulic se znovu navrátil ševel politických debat, tisíce politických vězňů opustilo nuzný život za mřížemi a začala se formovat různá občanská i politická hnutí. Oněm několika málo měsícům na přelomu let 2000 a 2001, kdy země po dlouhých třech dekádách znovu nahlédla pod roušku svobody, se začalo přezdívat "damašské jaro".
Zpět do zajetých kolejí
Stejně jako všechna ostatní "jara" napříč světem, před ním i po něm, však nemělo dlouhého trvání. Obrovskou euforii z uvolnění klimatu vystřídal drtivý náraz a návrat k dřívějším poměrům. Bašár zadupal zárodky demokracie dřív, než stačily naplno vyklíčit. A další šanci již Sýrie znovu nedostala.
Svůj post si Bašár v roce 2007 na dalších sedm let potvrdil vítězstvím v referendu, kdy pro něj údajně hlasovalo opět více než 97 procent voličů. Stejný byl i scénář - do duelu s autoritativním prezidentem se nepustil jediný protikandidát. Ne že by žádný opoziční lídr o prezidentský post nestál, režim jen zkrátka všechny jejich přihlášky ke kandidatuře zamítnul.
Když o pět let později vypukly v Sýrii revoluční nálady nanovo, potlačil je Bašár s razancí, za níž by se nemusel stydět ani jeho otec - ten, který již o 30 let dříve ve městě Hamá krvavě umlčel povstání Muslimského bratrstva (téhož hnutí, jež v současnosti nejvýrazněji působí v Egyptě), což si vyžádalo životy tisíců lidí. Jen s tím rozdílem, že tehdy v odvetě za napáchaná zvěrstva nemířily varovným prstem na Sýrii západní mocnosti.
Ačkoliv tedy Bašár vládne stejně tvrdou rukou jako jeho otec, třicet let je dosti dlouhá doba a poměry se diametrálně změnily. Asadové, jejichž příjmení znamená v překladu doslova Lvi, utrpěli za poslední desetiletí značné šrámy. Kdysi to možná byly šelmy, které si hrdě vykračovaly s hlavou vztyčenou. V kontextu událostí posledních měsíců však spíše připomínají zvíře zahnané do kouta. Lva v kleci, jenž nevrle přechází ze strany na stranu a v zoufalství bije tlapou do mříží.
Od starověku po Asada. Historie Sýrie v kostce:
