Případy údajného překupníka aut Milana Šenfelda a Martina Čihuly podezřelého z daňových úniků byly dvěma z celkem jedenácti kauz, ve kterých proti rozhodnutí o amnestii podal dovolání nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.
Namítal, že pro použití kontroverzního druhého článku amnestie nebyly splněny všechny podmínky. Důvodem bylo právě několikaleté skrývání, kterým oba muži stíhání mařili. Nejvyšší soud (NS) dal Zemanovi koncem července za pravdu.
"Nejvyšší soud od uvedené délky neskončeného trestního stíhání trvající devět roků a deset dní proto odečetl dobu šesti roků, šesti měsíců a čtrnácti dní, kdy byl obviněný uprchlým, a zjistil, že neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému trvalo dva roky, pět měsíců a dvacet šest dní, a proto je obviněný M. Š. vyloučen z uvedené abolice podle článku II amnestie," zpochybnil v Šenfeldově případu rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (text rozhodnutí najdete zde).
Věc tedy vrchnímu soudu vrátil a nařídil mu přezkoumat rozsudek Krajského soudu v Ostravě z roku 2012, který Šenfelda (už v jeho přítomnosti) poslal na pět a půl roku za mříže. Analogicky postupoval i v Čihulově kauze (více o obou případech se dočtete zde).
A stejně by mohl soud postupovat i v dalších případech, pokud bylo důvodem průtahů skrývání se obviněných. Netýká se to tak amnestie trojice manažerů firmy H-System, kde stíhání bylo prodlužováno "omluvenkami" jednotlivých obžalovaných.
