Blížící se předčasné volby, a asi k nim i přes pozdní zděšené prozření mnoha poslanců skutečně dojde, mají, zdá se, jasný výsledek. Málokdo pochybuje o tom, že nás čeká velká výhra levice. Na pravici je situace oproti levici paradoxně mnohem přehlednější. Za těch (snad) pár týdnů, které uplynou do voleb, zřejmě nestihne vyrůst alternativa současným dvěma stranám, jež před třemi lety získaly dohromady asi sedmatřicet procent hlasů.
I kdyby několik procent hlasů ubylo, je zde potenciální třetina pravicově cítících voličů, která moc neví, kudy kam. Komu svěřit svůj hlas, aby v následujících letech nebyla deziluze příliš velká? Miroslavu Kalouskovi, který v uplynulých šesti až sedmi letech finančního ministrování nedokázal nikoho nadchnout patřičným étosem řádného hospodaření, doprovázeného odpovídajícími skutky? Anebo ODS, kde jeden nikdy neví, kdy a odkud vylezou další Florián a Úlehla s Hrdličkou v pozadí?
Nepůjde to rychle
Z hlediska obou stran napravo od středu by nejrozumnější strategií bylo uzavřít pakt o neútočení. Je vlastně důležité ve chvíli, kdy pravice evidentně vládu formovat nebude, kdo bude jejím hegemonem? Pro Miroslava Kalouska to však důležité je a tvořilo to koneckonců hlavní smysl jeho politiky uplynulých let.
Důležité by to nemuselo být pro ODS. Pokud si řekne, že je pro tentokrát jedno, zda má o čtyři procenta víc jeden nebo druhý, nabízí se jí možnost pojmout předčasné volby 2013 jako impulz pro začátek obnovy strany.
Chce-li sportovní mužstvo budovat dlouhodobě úspěšný kádr, obvykle to nějaký rok trvá. Obtížná bývá i generační obměna, která obvykle neskončí hned první sezonu titulem. V podobné situaci je i ODS – její personální trápení má dlouhodobý charakter; hlubší změny se vždy odmítly poukazem na blížící se volby, v nichž je třeba udělat co nejlepší výsledek.
Smíří-li se však strana s tím, že budoucímu úspěchu může posloužit i momentální propad a neúspěch, může nadcházející období využít pro obnovu a revitalizaci volebního programu, pro ujasnění ideového zázemí, k čemuž pořádně nedošlo posledních osm deset let.
Může to být příležitost dodat novou infuzi stranické elitě – vždyť její lídři z roku 2010, kteří byli do značné míry totožní s rokem 2006, patří mezi politicky vyhořelé či slouží jako negativní příklad, jak se politika dělat nemá. Strana (jakákoli) by se pak neměla soustřeďovat jen na čelná místa, ale na celé kandidátky. Právě vyloučený Jan Florián se dostal do Sněmovny z posledního místa. Nezbytností pro ODS pak také musí být oslovení nových, perspektivních tváří i z mimostranického prostředí, vstřícné kroky vůči regionálním uskupením, jež se od strany v minulých letech odštěpila.
Obě pravicové strany by pak měly pečlivě zvažovat, jak moc vyhrotí kampaň. Předčasné volby neproběhnou primárně z rozmaru prezidenta, někdejší opozice či olomouckých prokurátorů. Situace k nim nazrávala dlouhou dobu a největší vinu na nich mají někdejší vládní strany. Miroslav Kalousek evidentně sází na totální mobilizaci nelevicových voličů strachem ze Zemana. Nedoceňuje však jednu věc – pro řadu z nich není Zeman ztělesněným zlem; a když už, tak Kalousek si s ním nezadá.
Volební výzkumy z komunálních voleb ukazují, že vyhrocenost předvolebního střetu má mobilizační charakter jen do určité míry.
Jestliže na sebe dvě politické skupiny ostře útočí, může to přispět ke zvýšení volební účasti a k navýšení jejich zisku. Od určité chvíle se ovšem tato přímá úměra mění na nepřímou a s rostoucí vyhroceností naopak dochází k propadu. Voliče totiž může příliš ostrý střet plný nejsilnějších výrazů a prostředků znechutit a otrávit. Poznat, kde probíhá hranice, je úkolem hodným největších mágů.
Zdrženlivost nade vše?
Ještě jednu nevýhodu totálně vyostřený souboj má – omezení manévrovacího prostoru po volbách. Jen obtížně se zdůvodňuje povolební spolupráce s předvolebním čertem – své by o tom mohl povídat Václav Klaus, jemuž se nikdy nepovedlo vysvětlit a obhájit uzavření opoziční smlouvy. Podobné vyhrocení pak o osm let později znemožnilo uzavření velké koalice mezi Topolánkovou ODS a Paroubkovou ČSSD v podmínkách povolebního patu. Ne, koalice mezi názorovými protivníky nemá být standardním nástrojem, nicméně vyloučena rovněž být nemá; atmosféra studené občanské války ji však téměř vylučuje.
Z vyostřeného střetu dvou se občas také raduje třetí – a tím může být nyní téměř kdokoli – třeba babišovci nebo okamurovci – ale dost možná právě ten, kdo bude šetřit nejsilnějšími výrazy.
