Je dopoledne běžného pracovního dne na kontilití Třineckých železáren. Sálající roztavené železo je všude. Kolegyně novinářka by po pěti minutách mohla své tričko s úspěchem ždímat.
Vedra stojí firmy statisíce korunZhruba šest milionů korun zaplatily za ochranné nápoje v prvním pololetí letošního roku Třinecké železárny. V posledních dnech zaplatily za pitný režim zaměstnanců navíc 88 tisíc korun. Obdobně jsou na tom i ve Vítkovicích nebo v ostravském Mittalu. Tam se spotřeba tekutin v posledních dnech zvýšila až o čtyřicet procent. Pracovníci v horkých provozech využívají i nucené pauzy v klimatizovaných místnostech. |
"Dneska to ještě jde," říká ráno Adam Rucki, který na kontilití pracuje několik let. "To odpoledne to bývá jiné. Přes den se totiž haly nahřejou a pak je teprve veselo," komentuje zhruba padesátistupňové vedro v hale.
"Tady máme teploměr, na tom bývá běžně okolo pětasedmdesáti stupňů. Ale je trochu za rohem, chlapi pracují na jiném místě, tam může být tak kolem osmdesáti," dodává po chvíli se smíchem.
O nekonečné pruhy žhavé oceli se starají zdejší operátoři. Většinu směny prosedí v klimatizovaném velíně, ale když je problém, musí vyrazit.
"Když se pásy zaseknou, musíme je jít přestřihnout. To pak jsme mezi rozžhaveným železem, tam bývá teplota i přes osmdesát stupňů Celsia," vysvětluje padesátiletý Bohuslav Trombik.
Speciální větráky rozfukují vodní mlhu
Po cestě k hale vypadá průchod nádvořím do dalšího provozu jako procházka zahradou. Vanoucí větřík i svítící sluníčko, které ještě před hodinou připomínalo smrtonosný pobyt na Sahaře, rázem působí spíše jako o vlahém letním dnu. Stejné je to i v další hale, kde se válcují kolejnice. Tady mají vylepšení. Na lidi u válcovacích stolic totiž foukají speciální větráky vodní mlhu. Zajímavé. I voda může být suchá. Strčíte do ní ruku, ale mokrá není.
Tropy v železárnách    |
Vodní mlha stříká i na nedaleké drátovně. "Bez toho by to tady asi nešlo," vysvětluje vedoucí kontidrátové tratě Tomáš Gajdzica.
"Většina linky vyrábějící dráty je sice automatická, lidi se do kontaktu s materiálem téměř nedostanou, ale na jejím konci musíme ručně stříhat části drátů - začátky a konce, ty nejsou kvalitní. A dráty mají kolem 250 stupňů. To se pak člověk docela zapotí. Ale chlapi se střídají," dodává Tomáš Gajdzica.
Na časy, kdy pracoval na provozu, vzpomíná i současný generální ředitel Třineckých železáren Jan Czudek.
"Chodil jsem sem na brigády a zažil jsem na provozech pořádné horko," vysvětluje. "S dneškem se to ale nedá srovnávat. Dělal jsem na druhé ocelárně, která v současnosti už není v provozu. Ti, co tam dělali, ví, co to bylo dělat štycha nebo koryto. Po půlhodince jsme byli všichni úplně mokří a montérky jsme museli sušit na zábradlí. To už tak dneska není, což ale rozhodně neznamená, že by nebyla místa, kde je to horko hodně velké," řekl Jan Czudek.
