Každý pracovní den dvojice Videcký - Gadžor začíná instruktáží. Libor Vráblík, zástupce ředitele městské policie, jim řekne, co budou dělat, a kromě toho jim předá i dopisní obálky určené do vlastních rukou adresátů.
"Tento způsob je mnohem výhodnější než dodání poštou. Asistenti se v romské komunitě orientují nesrovnatelně lépe," vysvětluje.
Chvíli poté vyrážejí z budovy městského úřadu. Ten den začínají v Panské zahradě. Na jedné z laviček tam sedí dva muži, před nimi stojí plastová lahev s vínem.
"Dobrý den, jsme asistenti městské policie. Podle městské vyhlášky je zakázáno konzumovat alkohol na veřejném prostranství," říká jim Videcký. Pak mobilem volá městskou policii.
"Já musím na autobus," dostává ze sebe s potížemi mladší z dvojice. Přestože v plastu zůstala ještě zhruba polovina obsahu, značné horko vykonalo své. Muž si s žuchnutím znovu sedá na lavičku. Přicházejí dva přivolaní strážníci.
Ze začátku měli trému
Jak se k této práci vůbec dostali? "Asi tři čtvrtě roku jsem dělal dobrovolného aktivistu. Zadarmo, každý pátek a sobotu večer, od sedmi do dvou. Začalo nás asi šestnáct, vydrželo šest," vzpomíná Videcký.
Nikolaji Martinákovi, řediteli vsetínské městské policie, se tento nápad líbil. Sehnal peníze a vypsal výběrové řízení. "Byli jsme na něm čtyři," popisuje Videcký. "Jsme rádi, že to vyšlo," doplňuje Gadžor. Asistentem je třináct měsíců, jeho kolega ještě o dva déle.
Přicházejí k domu, kde bydlí romská komunita. Děti je obskakují, ti o něco větší se s nimi pouštějí do řeči. Asistenti si rozdělují dopisy. Zatímco Gadžor je úspěšný a vrací se s podpisem, jeho kolega nikoli. Nepochodil i přesto, že po zaklepání nečeká na souhlas a ihned vstupuje do bytu. Další cíl obchůzky je Sušilova ulice.
"Když jsem nastupoval, bylo to až komické. Sám jsem se ostříhal, vypadal jsem hrozně," směje se Videcký. "A já jsem měl strašnou trému," vybavuje si Gadžor.
Na přijetí od kolegů si nestěžují, ale shodují se v jednom. "Nejtěžší bylo zvyknout si na řeči okolo. Naši nám třeba nadávali do bonzáků. Museli jsme se naučit takové narážky ignorovat. Občas je slyšíme ještě teď. S tím počítáme," vyprávějí.
Přicházejí do domu, kde mají doručit další dopis. Vědí, že tady mohou nastat problémy. "Ta paní je docela agresivní," upozorňuje Videcký. "Navíc jsem jí dal minulý týden pokutu."
Dopis jde doručit Gadžor, jehož postava vzbuzuje respekt. Vrací se téměř okamžitě. "Bylo to úplně bez problémů," usmívá se a předává kolegovi podepsanou doručenku.
"Nechápu, že rodiče nechají děcka venku do půlnoci"
Asistenti působí naprosto klidně. Vysvětlují, že jejich hlavním úkolem je komunikace s lidmi. Uklidňovat je, ptát se jich, co potřebují.
"Chceme, aby se majorita s minoritou vzájemně snášela, abychom se na sebe nedívali skrz prsty," říká Videcký.
"Ještě jsme nemuseli řešit nic až do krve," přidává se Gadžor. "I když na jednom Valašském záření nechybělo mnoho, aby se skinheadi pustili do našich mladých. Ale vyřešili jsme to."
Průchodem se dostávají na náměstí Svobody. "Teď je tady klid, ale večer bývá rušno," ukazuje Videcký do dvorů za blokem.
"Naši mladí se sem přesunuli z Dukelské a občas jsou hodně hluční. Nechápu, že je rodiče nechají venku přes půlnoc. Moje dcera má patnáct, a když není v sedm večer doma, má problém," dodává.
Další cíl je Poschlá, vyhlášená romská lokalita. Asistenti si pro zdejší lidi nachystali krátkou prezentaci, ve které chtějí vysvětlit, jak mohou přispět k tomu, aby se ve Vsetíně neopakovala situace z Českých Budějovic.
Asi dvě desítky přítomných nejprve sledují filmové záběry. Pak přichází na řadu prezentace. Začíná diskuse, která je brzy velmi živá.
Roman, jeden z místních, shrnuje jejich stanovisko rezolutně: "Když bílý napadne černého, nic se neděje. Když je to naopak, policie je tam hned. A ještě to rozmáznou i noviny."
Asistenti vysvětlují, argumentují, ale domácí mají svoji pravdu. Je to těžká práce, běh na dlouhou trať.
"Ale v Praze nám říkali, že lidé projekt asistentů oceňují. Prý je první, který se povedl," říká Videcký a v jeho hlase je slyšet radost.
