Brazilci se mohutným protestům dlouhé roky vyhýbali. Není divu. Jihoamerická země v uplynulých letech zářila. Ekonomicky se drala kupředu, HDP utěšeně rok co rok vzrůstalo v průměru o čtyři procenta a chudoba se naopak snižovala. Díky sociálním programům brazilských lídrů, především bývalého prezidenta Luly da Silvy, se v uplynulé dekádě podařilo vytáhnout z chudoby na 30 milionů lidí.
Méně stadionů, více nemocnicK zemi se teď navíc upínají zraky celého světa. Brazílie bude už příští rok hostit mistrovství světa ve fotbale a za tři roky uspořádá olympiádu. A ačkoli je Brazílie proslulá jako fotbalová země, mnohým nákladné přípravy sportovních svátků vadí. Mnozí je považují za zbytečné. Místo výstavby sportovních stadionů by se podle nespokojenců mělo investovat jinde, třeba do školství. |
Od minulého týdne se však brazilská velkoměsta bouří. Srocují se v nich desítky tisíc lidí a volají po "lepší Brazílii", starostové posílají na demonstranty policii se slzným plynem a vláda uvažuje o nasazení vojáků. Něco takového Brazílie zažila naposledy před dvaceti lety, kdy se lidé vzbouřili proti korupční kauze Fernanda Collara, prvního demokraticky zvoleného prezidenta po éře vojenské diktatury.
Všechno přitom začalo vlastně celkem banálně: nepatrným zvýšením cen za jízdné v Sao Paulu, městě, které má víc obyvatel než celá Česká republika. Místní to rozlítilo, s veřejnou dopravou totiž mají spoustu problémů. Cesta do práce jim mnohdy zabere čtyři pět hodin, v autobusech bývá obrovská tlačenice a jízdné je tak drahé, že řada lidí z periférie nikdy nenavštívila centrum.
Protesty se však záhy přelily do dalších brazilských velkoměst a na "jízdenkový" start se již bezmála zapomnělo. "Je to o celé Brazílii, bojujeme proti korupci. Trpíme už tolik let," řekla americké stanici CNN Tainara Freitasová. "Tento rok jsme povstali. Probudili jsme se. Jsme v ulicích, stejně jako lidé v Turecku a v Řecku. To oni nás probudili," vysvětlila třicetiletá brazilská učitelka.
Připomínka tureckých nepokojů je nasnadě. I tam protesty začaly celkem obyčejně - rozhodnutím premiéra Recepa Tayipa Erdogana zavřít malý parčík na istanbulském náměstí Taksim a na místě vystavět obchodní centrum. Poklidné demonstrace záhy přerostly v největší nepokoje za Erdoganovy desetileté vlády.
Rio není Istanbul
Brazilská jízdenka i turecký park se staly onou "poslední kapkou", ale jihoamerické nepokoje se od těch tureckých zásadně liší nejméně v jednom: Brazilci neprotestují proti prezidentce Dilmě Rousseffové, ani vládě či té které politické straně. Protestují všeobecně proti špatné správě věcí veřejných, proti korupci a proti nedostatečným službám.
Podle španělského listu El País jde o mladou generaci, jejíž životní podmínky se zásadně zlepšily od dob jejich rodičů a prarodičů. Díky ekonomicky úspěšnému tažení se v zemi vytvořila dosud neexistující střední třída a právě její zástupci si podle listu uvědomují, že mohou chtít víc. Třeba dobré školy s kvalitními učiteli, lepší lékařskou péči nebo přinejmenším fungující veřejnou dopravu, která zrovna v Sao Paulu, ale i jinde, vázne.
Podle průzkumu deníku Folha de S. Paulo je většině protestujících mezi pětadvaceti (těch je více než polovina) až pětatřiceti lety a většina z nich má vyšší vzdělání. Nechtějí se politicky zviditelnit, nejsou organizováni, ale díky internetu a sociálním sítím mají větší přehled a vědí, že vládě nemusejí slepě naslouchat jako kdysi jejich rodiče.
"Důležitý je tenhle chór, tato chuť mluvit. Vládnoucí musejí poslouchat," řekla v úterý bývalá volejbalistka Ana Beatriz Moserová, která se protestů také účastní. Jen od minulé středy do pondělí bylo prostřednictvím sociálních sítí zveřejněno 79 milionů zpráv podporovatelů protestů. A to je vskutku chór, jemuž vláda musí naslouchat. Však také Dilma Rousseffová, která minulý týden kritiku v Brazílii označovala za "terorismus", nyní uvedla, že protestující mají plné právo vyjádřit nesouhlas a že jim bude bedlivě naslouchat.
