Jako sirotek nakonec válku přečkal. Žil až do roku 1981. Některým lidem na třebíčském náměstí připomínal Švejka. Často bloumal jako invalidní důchodce centrem měst.
Byl zavalité postavy. Někdy se Rudolf Kubiš choval vesele či bláznivě, jindy působil smutně. Kdo znal jeho temný životní příběh spojený s atentátem na Heydricha, choval se k němu slušně.
Našli se ale škodolibí primitivové, kteří jeho stavu zneužívali. Třeba mu namluvili, aby si vzal na sebe německou uniformu. Nebo Kubiše poslali za ředitelem továrny na boty v Borovině. Řekli mu, že teď zvolili direktorem jeho.
A Kubiš opravdu šel do ředitelny a řekl šéfovi firmy, že ho jde vyměnit. Jindy mu dali odznak Červeného kříže a namluvili mu, že je ředitel nemocnice. A on šel řídit špitál.
"To víte, lidi jsou různí," říká Marie Valíčková, která vedle Rudolfa vyrůstala jako jeho sestra. Ve skutečnosti byla jeho sestřenice.
Matku popravili po porodu
"Rudolf s vámi mluvil úplně normálně. Jenže neuměl rozeznat, kde končí realita a začíná fantazie. Toho někteří lidé zneužívali," popsal spisovatel Josef Špidla, který kdysi Rudolfa znal.
Rudolf Kubiš se narodil na Štědrý den v roce 1938. Zdánlivě šťastné dětství zažil pouze do roku 1942. Když se Němci toho roku dozvěděli, že jedním ze strůjců atentátu byl jeho strýc, začalo peklo i malému Rudovi.
Jeho matka byla v té době těhotná, čekala dalšího syna. Porodila ve vězení pod dohledem nacistů. Krátce potom šla na popravu. Stejný osud potkal i otce obou malých bratrů. Za mřížemi narozeného syna se později ujali bezdětní manželé z Prahy.
Rudolf byl nějaký čas v koncentračním táboře. Ještě před koncem války, kdy už Němci ztráceli sílu, si ho vzal do rodiny na vychování Jan Kučera. Byl to bratr popravené Rudolfovy matky. Po malém chlapci celkem riskantně pátral, nakonec se mu podařilo dítě objevit a odvézt domů.
Parašutista Jan Kubiš
Britové údajně po válce nabídli, že by Kubiš mohl vyrůstat v jednom švýcarském penzionu. Z toho ale nakonec sešlo.
O tom, že Němci dělali na malém Rudolfovi různé pokusy, se dodnes v Třebíči mluví. Bere se to jako fakt. Důkazy pro to ale nejsou.
"Těžko říct, co s ním dělali v koncentráku. Jisté je, že byl pak opožděný ve vývoji. Vyrůstal s námi, byl jako náš," popisuje Marie Valíčková.
Malý Rudolf v nové rodině začal mluvit později než jeho vrstevníci. Jeho porucha mu později nebránila v tom, aby se vyučil v Gottwaldově na obuvnickém učilišti.
"Pak nastoupil do továrny na boty v Borovině," pokračuje Marie Valíčková, která svého otce považuje za odvážného člověka. A to nejen proto, že se Rudolfa ujal. V rodině se tradovalo, že když doma uslyšeli kroky na zápraží, vždy pomysleli na to, že si pro ně přišli Němci.
Z borovinské fabriky nakonec Rudolf odešel a dostal invalidní důchod. Mohly za to mimo jiné i "žerty" jeho spolupracovníků. Ti mu často namlouvali hlouposti a on jim věřil tak, že jejich návody plnil.
Film Atentát uměl nazpaměť
Kubiše si dobře pamatuje z doby kolem roku 1968 třebíčský muzikant Pavel Hlaváč.
"Ruda byl velký chlap, pořez, tedy i do šířky. Byl bláznivý a mimo realitu, ale míval chvíle, kdy se mu rozbřesklo. Najednou byl normální. To dost posmutněl. Z peněženky vždycky vylovil výstřižky o Janu Kubišovi a říkal, že to je jeho strejda," zavzpomínal Hlaváč.
V roce 1968 se příběh atentátu víc otevíral. Po srpnové okupaci Rudolf na potkání lidem říkával: "Bejt tu strejda, tak Brežněva zastřelí."
Rudolf Jelínek v roli hrdiny Jana Kubiše ve snímku Atentát z roku 1964.
Strýce opravdu velmi obdivoval. Když se tehdy hrál v Třebíči deset dní film Atentát, Rudolf na něj chodil do kina každý den. Naučil se ho nazpaměť.
"Osobností byl Ruda neškodný blázen, ale často nevyzpytatelně reagoval. Rozčílily ho věci, které jiného ne, to mu potom šlehaly blesky z očí. A pamatoval si lidi," říká Hlaváč.
Podle Marie Valíčkové nebyl její bratranec schopen někomu ublížit. Když už nechodil do práce, nosil nákupy některým ženám, které ho znaly.
"V tom byl spolehlivý, vždy jim vrátil peníze do halíře. I jinak mu to pálilo, svým způsobem byl chytrý. Něco v něm ale nebylo v pořádku," říká Valíčková.
Občas byl hospitalizován v jihlavské psychiatrické léčebně. Odtud se vždy vrátil v lepším stavu, pravidelně bral léky. Jeho stav se vždy zhoršil, když ho někdo hecoval k nesmyslům.
Jan Kubiš je z rukou prezidenta Edvarda Beneše vyznamenáván Čs. válečným křížem 1939. Kubišově pravici Josef Gabčík (9. prosinec 1940)
"Třeba mu říkali: Rudo, ty seš vládce světa. On to opakoval a myslel si, že je něco víc. Pak z něj měli psinu. Opravdu by ale nikomu nic neudělal," doplnila Valíčková.
S Rudolfem Kubišem se v 70. letech setkala i současná ředitelka psychiatrické léčebny Zdeňka Drlíková. Jednou jí jako lékařce řekl: "Teď jdu s pomejema. Kdyby mi ale volal prezident Svoboda, tak mu vyřiďte, že se hned vrátím."
Prvně si Drlíková myslela, že řekl jen nějaký nesmysl. "On to ale asi nesmysl nebyl," napadlo ji později.
Podle Marie Valíčkové se ale představitelé tehdejšího režimu o Rudolfa Kubiše ani o jejich rodinu vůbec nezajímali. "Našemu tatínkovi to bylo celkem líto s ohledem na fakt, že Ruda přišel po atentátu o oba rodiče. Nikdy mu nic nedali," dodala žena.
Podle Josefa Špidly to bylo nedůstojné vzhledem k jeho minulosti. "Oficiální místa se k němu měla nějak postavit a udělat tomu přítrž. Je ostuda, že se k němu někteří lidé takto chovali," uvedl Josef Špidla, který se o Kubišovi zmiňuje ve své knižní trilogii Strážce modrého tunelu.
Kubiše si vybavuje i Anežka Rychtecká, bývalá staniční sestra z jihlavské psychiatrické léčebny.
"Kolem májových slavností ho k nám vozívali, aby nedělal ostudu v Třebíči. My jsme ho znali. Byl to dobrosrdečný a upovídaný kluk," zavzpomínala.
Podle ní ale jeho duševní porucha nemusela souviset s koncentračním táborem. Když ještě Rudolf pracoval v Borovině, do prvomájového průvodu chodil. Dokonce dostával čestný úkol. Nesl v čele zaměstnanců státní vlajku.
Kubiš předčasně zemřel v létě roku 1981. Měl vysoký tlak a jednoho červencového dne zkolaboval. "Najednou se svalil na náměstí, asi to byla mozková mrtvička. Odvezli ho, ale už se neprobral," doplnila Valíčková. Bylo mu necelých třiačtyřicet. Jan Kučera, který se o něj od dětství staral, ho přežil o patnáct let.
