Na Hradě byla Ilona Ampapová zaměstnaná patnáct let. Nejprve dělala průvodkyni, pak deset let jako referentka tiskového odboru pracovala pro Václava Havla.
Jak jste se dostala k práci referentky na Pražském hradě?
Studovala jsem cestovní ruch a na Pražský hrad jsem šla jako průvodkyně. Že jsem se dostala na pozici referentky, byla velká náhoda. Psal se rok 1993, končila jsem studium a na tu práci se šla zeptat, i když jsem o ní moc nevěděla. O to větší překvapení a radost jsem měla, když mě přijali. Nás, co jsme to šli takhle zkusit, bylo víc. Učili jsme se za pochodu od našeho tehdejšího šéfa Ladislava Špačka. Ten nás zasvětil do médií. Vysvětlil nám, jak se k novinářům chovat a jak s nimi spolupracovat.
Ilona Ampapová * Je jí 44 let * Bydlí v Hostěticích u Telče s dvouapůlletým synem a přítelem. * Je mluvčí pobočky Národního památkového ústavu v Telči. * Ráda sportuje, cestuje, pracuje na zahradě. |
Přibližte oddělení, na kterém jste pracovala...
Pod tiskový odbor spadalo tiskové oddělení, monitoring a knihovna. Bylo nás tam asi dvacet. V naší kanceláři jsme seděli čtyři a vedle měl pracovnu náš vedoucí Martin Krafl. Pak byla kancelář mluvčího Ladislava Špačka a jeho sekretariát. Pro Václava Havla jsem zajišťovala kontakt s novináři, zařizovala rozhovory.
Jak se rozhovory připravovaly?
Rozhovory se vždy konaly na základě žádostí. Bylo jich nespočet. Většinou se organizovaly před cestou Václava Havla do zahraničí. Vycházeli jsme ze spolupráce s velvyslanectvím, brali jsme v úvahu výši nákladu daného periodika a podobně.
Mým úkolem bylo najít termín v programu prezidenta a zařadit rozhovor, spojit se s redakcí a termín jim sdělit, objednat tlumočníka, kontaktovat odbor zahraniční politiky, který připravoval podklady, a vše technicky zajistit a doladit. Když šlo o rozhovor s televizí, sehnali jsme místo pro natáčení, příprava si vyžadovala i delší čas kvůli technice. U rozhovorů jsem bývala s mluvčím Ladislavem Špačkem, pořizovala jsem náš audiozáznam.
Vybavíte si nějaký veselý zážitek z té doby?
Vzpomínám si na tiskovou konferenci v zahraničí, která byla tlumočená. Tehdy si na pódiu pan prezident pohrával se staničkou, ke které byla připevněná sluchátka, do nichž mu šlo tlumočení. Omylem si ji přepnul a neslyšel ji. Všimla jsem si jeho výrazu, nenápadně přiskočila a staničku mu naladila.
Václav Havel prý také neměl příliš v lásce fotografování...
Nerad se fotil. A většinou se k novinářům - ne schválně, spíše si to neuvědomoval - stavěl zády. Bylo těžké ho přesvědčit, aby při vítání návštěvy zapózoval. Snažili jsme se o to i očním kontaktem.
S panem prezidentem jste létala i na zahraniční cesty. Pamatujete na svou první?
Bylo mi přes 20 let, když jsme měli letět do Bratislavy. Já jsem v životě neseděla v letadle, takže jsem největší hrůzu měla, jak tu cestu přežiju. Jestli se tam neznemožním, nebude mi špatně nebo neomdlím. Když jsme seděli v letadle, tajemník říkal prezidentovi, kdo všechno letí. A mezi řečí povídal: Tady letí novináři a ty má na starosti tady Ilonka Ampapová. Já jsem tehdy byla vyděšená, jak ta cesta dopadne, nakonec to dopadlo dobře. A dodnes na to vzpomínám. Od té doby jsme s prezidentem absolvovali několik dalších cest.
Na Hradě pracovala v tiskovém odboru, pro Václava Havla zařizovala například rozhovory s novináři. Na snímku je i s prezidentovým mluvčím Ladislavem Špačkem.
Ocitla jste se někdy s panem prezidentem sama, že byste si stihli blíže popovídat?
On nás znal jako pracovníky tiskového odboru. Třeba před nějakou akcí, protože byl velmi precizní, se ptal, kde budou novináři a podobně. Znal nás jménem a byl na nás milý. Někdy nás zaskočil tím, že jsme volali sekretářce a on byl zrovna něco vyřizovat na sekretariátu, tak zvedl telefon a říkal: "Tady Havel, tady Havel." Ten, kdo volal, trochu zalapal po dechu, zavládlo zděšení. Ale stejně to byly příjemné okamžiky.
Co vás na referentské pozici nejvíce bavilo?
Bavilo mě už jen to v práci být mezi lidmi, kterých jsem si vážila a dodnes vážím. Spousta mých spolupracovníků se stala mými přáteli a dodnes je ráda vídám. Vážila jsem si toho, že se mohu podílet na přípravě akcí v programu prezidenta, zajišťovat jeho rozhovory s novináři, novoroční projevy, tiskové konference, vnitrostátní i zahraniční cesty. Dodnes si píšeme s tehdejší tajemnicí Annou Freimanovou a s panem Špačkem.
Jak dlouho jste u pana prezidenta pracovala?
Deset let, končila jsem roku 2003.
Proč jste odešla?
Skončila jsem po odchodu Václava Havla. Můj tehdejší přímý nadřízený Martin Krafl odcházel z Hradu na Středočeský kraj dělat tiskového mluvčího a nabídl mi, abych šla s ním. Oddělení informací a styku s veřejností na krajském úřadě se rozrůstalo, tak jsem tuto možnost ráda využila. I když odchod z Hradu po patnácti letech nebyl lehký. Z Hradu po panu prezidentovi odešli další lidé: kancléř, mluvčí a ředitelé jednotlivých odborů. Myslím, že potom své posty opustilo postupně kolem osmdesáti až devadesáti procent lidí z Havlovy éry.
Nebyla to škoda, že se najednou rozpadl celý tým?
Myslím, že lidé kolem nového prezidenta Václava Klause úplně nevěděli, jak komunikovat se stávajícím Havlovým personálem. Tenkrát mě to mrzelo, nyní se na to dívám s nadhledem a odstupem.
Byla jste v kontaktu s bývalými spolupracovníky i po odchodu z Hradu? Nebo dokonce s Václavem Havlem?
S bývalými kolegy jsme se scházeli a stále scházíme. Vychází to dvakrát do roka. Když měl pan prezident čas, na naše schůzky také zavítal, to bylo od něj moc milé.
Václava Havla Ilona Ampapová doprovázela i na některá jednání a na zahraniční cesty.
Jakou náplň práce jste měla ve středních Čechách?
Dělala jsem referentské asistentské věci. Poznala jsem regionální úroveň. Bylo to jiné vidět věci z krajské stránky než z Hradu. Ale zase na to ráda vzpomínám, protože jsem měla pocit, že jsme tam byli blíž lidem. Jezdili jsme s hejtmanem po vesnicích a já jsem měla pocit, že přispěju k něčemu, co pomůže lidem, kteří tam žijí.
Chtěla byste se na Hrad vrátit a pracovat pro Miloše Zemana?
Bylo by to zajímavé. Ale říká se, nevstoupíš dvakrát do jedné řeky. Už jsem jinde, žiji na Vysočině, mám rodinu a jiné starosti a také novou a zajímavou práci. Takže už ne.
Kdy jste se přestěhovala zpátky na Vysočinu a proč?
Na Vysočinu jsem se vrátila v roce 2010. Měla jsem zde přítele, rodiče, kamarády a nyní i syna. A také své kořeny, vždy jsem se cítila být patriotem. Na Vysočinu a do Telče jsem z Prahy jezdila často a ráda. Možnost pracovat v telčské pobočce Národního památkového ústavu jsem velice uvítala.
