Pátého května 1945 zažil západočeský Holýšov jednu z neuvěřitelných příhod konce války. Asi tisícovka polských partyzánů osvobodila po boji s německou posádkou zdejší ženský koncentrační tábor. Zajala přitom dvě stě esesáků a patnáct dozorkyň. Společně s americkou armádou a českým odbojem, s nímž navázali Poláci kontakt už v dubnu, pak pomohli k rychlému obsazení celé oblasti Američany.
Šlo o Swietokryzskou brigádu Národních ozbrojených sil (NSZ), téměř stotisícové polské odbojové skupiny, třetí největší v Polsku. Národní ozbrojené síly viděly v sovětských "osvoboditelích" jen nové okupanty. Na počátku roku 1945 tak dostala část oddílů rozkaz ustoupit směrem na západ a přejít frontu k Britům a Američanům. Po překročení hranice protektorátu, několika bojích a následných složitých rozhovorech s Němci se s nimi podařilo dosáhnout dohody o průchodu směrem k Plzni.
Přestože nacisté několikrát hrozili likvidací jednotky, odmítla se brigáda zapojit na jejich straně do bojů se sověty. Američané hned uznali polskou brigádu za "spojeneckou jednotku" a přesunuli ji do středního Bavorska, kde Poláci už jako součást polské "západní armády" vykonávali funkce spojeneckých okupačních jednotek.
Jak v Česku, tak v Polsku byla tato kapitola konce války tabu. V komunistickém Polsku byli velitelé brigády odsouzeni v nepřítomnosti k trestu smrti, v Česku se teprve po roce 1990 objevují zmínky o tom, že "Poláci osvobodili koncentrační tábor v Holešově", bez dalšího vysvětlení, o koho se jednalo.
Polská Maczkow u holandských hranic
Příběh Swietokryzské brigády je jen malou ukázkou, jak složitý konec druhé světové války pro Polsko a Poláky byl. Na jedné straně se několik divizí polské "východní armády" podílelo na podpoře sovětského útoku na Berlín a také na osvobozování Československa, když došli až do Mělníka a krátce se objevili na počátku května i v Praze.
Na opačném konci Evropy naopak čtvrt milionu vojáků a důstojníků polské "západní armády" přemýšlelo, co dál. Válka pro ně byla prohraná. Polsko obsadili Rusové, porážka Varšavského povstání zničila jádro statisícových domácích odbojových sil věrných vládě v Londýně. Jejich země byla "přesunuta" o tři sta kilometrů na západ, starobylá polská města jako Lvov nebo Vilnius zůstala už navždy za hranicemi Polska. Sovětská NKVD pozatýkala vedení Zemské armády a poslala je na Sibiř nebo zavraždila.
Za této situace se velká část polských vojáků (asi 60 %) na Západě, kteří za sebou měli bitvy u Tobruku nebo u Monte Cassina, rozhodla nevrátit do vlasti. Ze 120 generálů se vrátilo pouze dvacet. Velká Británie, která zařadila zbytek polské západní armády do svých ozbrojených jednotek, mu na konci války přidělila sektor Německa u holandských hranic. Tamní město Harlen dokonce dostalo polský název Maczkow. Až do roku 1947 bylo kompletně polské, Němci z něj byli vysídleni, existovaly tu desítky polských institucí, včetně vládních úřadů, polské radnice nebo divadla.
Z válečného hrdiny tapetář
Dva roky po válce rozhodli Britové o přesídlení Poláků, jak vojáků, tak civilistů, do Velké Británie. Polští váleční hrdinové západní armády dožili v zapomnění, bez možnosti se vrátit do vlasti, která na ně za vlády komunistů pohlížela jako na zrádce.
Generál Tadeusz Bór-Komorowski, velitel polských ozbrojených sil, se vedle toho, že byl premiérem "exilové" vlády, živil jako tapetář a dekoratér. Generál Klement Rudicky měl antikvariát. Generál Wladyslaw Anders až do své smrti zůstal věrný armádě a politice. Ještě v roce 1956 pak vedl Londýnem přehlídku dvaceti tisíc bývalých polských vojáků. Ale domů se kvůli Rusům nevrátil.
