Vladimir Bukovskij, jeden z nejznámějších sovětských disidentů, se narodil v prosinci 1942. Sovětský systém prý neměl rád nikdy, a vybavuje si dva zlomové zážitky, které určily jeho další směřování. Prvním z nich byla smrt J. V. Stalina v roce 1953.
"To mi bylo necelých jedenáct let. Byl to největší šok mého života, protože on přeci neměl jen tak umřít. Měl to být bůh. Říkali nám, že je bůh. A když bůh takhle najednou umře, dojde vám, že tu něco nehraje. Celá starší generace nám lhala, tvrdili nám, že to bůh je. Způsobilo to mezigenerační rozkol. Postavilo to otce proti synům. Starší generaci jsme pak už vůbec nevěřili," vypráví.
Další rozkol, generační i se "systémem", způsobila slavná Chruščovova řeč odhalující a přiznávající zločiny stalinismu - a především sovětská okupace Maďarska v roce 1956. Bukovskij a jeho přátelé cítili solidaritu s mladými lidmi bojujícími v Budapešti proti ruským tankům. Pochopili, že Stalin je sice mrtvý, ale politika Sovětského svazu se tím sama od sebe nezmění. O čtyři roky později byl Vladimir Bukovskij vyloučen ze školy za publikaci nepovoleného časopisu.
V "psychuškách"
V roce 1963 organizoval v Moskvě veřejné čtení poezie: utekl pak před policií za kamarády geology na Sibiř. Půl roku se skrýval, a když se do Moskvy vrátil, skončil ve vězení. A jelikož se odmítl stát konfidentem, putoval poprvé na psychiatrii. Proč ne do vězení?
"Prostě tenkrát změnili politiku a začali posílat většinu politických vězňů do blázinců," říká Bukovskij. "Byla to nová linie. Chruščova se při jedné příležitosti zeptali, jestli má ještě nějaké politické vězně. Přál si být vnímán jako osvoboditel, takže řekl, že samozřejmě ne. Že by se možná našlo pár lidí, kteří náš politický systém nechápou, ale ti že jsou duševně nemocní. A bylo to. Úřady to samozřejmě vnímaly jako rozkaz. Takže hned začaly většinu lidí zatčených za politické delikty posílat na vyšetření na psychiatrii a pak do těchto speciálních nemocnic. A pokračovaly v tom až do chvíle, než byl Chruščov odstraněn. To jsme byli skoro všichni propuštěni. Na chvíli pak změnili politiku, psychiatrii pár let nepoužívali, až pak s tím zase začali," uvedl.
Z léčebny vyšel Vladimir Bukovskij v únoru 1965 a v prosinci téhož roku se podílel na organizování slavné demonstrace na podporu uvězněných spisovatelů Andreje Siňavského a Julije Daniela (konala se na moskevském Puškinově náměstí). Za to byl znovu poslán na několik měsíců na psychiatrii.
Co bylo horší? Lágr nebo léčebna
Když se Vladimir Bukovskij dostal na svobodu, organizoval další protestní akci na podporu vězněných disidentů a pro změnu skončil v trestním pracovním táboře. Ve vězení, v lágrech a v "psychuškách" prožil mnoho let a říká, že léčebny byly jednoznačně horší.
"Jistě, speciální blázince byly mnohem drsnější. Nemohli jste protestovat, nemohli jste se bránit. Byli jste duševně nemocní, to byl univerzální argument. Takže když jste třeba drželi hladovku, považovali to za další důkaz vaší duševní choroby. A léčili vás nějakými neuroleptiky. A nemohli jste si stěžovat, protože jste byli, opět stejné zdůvodnění, duševně nemocní. Když vás zbili, tak řekli, že jste agresivní a nebezpečný pacient. Jim se nic stát nemohlo, ani kdyby vás zabili. Takže člověk tam byl naprosto bezbranný. A k tomu ještě léčba, ty léky. Tehdy ještě neměli naštěstí moc velký výběr. Jen pár léků, po kterých vám bylo opravdu zle. Pak ale vyvinuli další preparáty, s opravdu ošklivými vedlejšími účinky. Dostávala je básnířka a disidentka Natalia Gorbaněvská, haloperidol například."
V roce 1971 shromáždil Vladimir Bukovskij důkazy o tom, jak je v SSSR zneužívaná psychiatrie proti politickým odpůrcům, a svou zprávu prostřednictvím zahraničních novinářů propašoval na Západ. Způsobila mezinárodní poprask a Sovětský svaz od některých praktik ustoupil.
"Reakce západní veřejnosti, především odborné, byla vynikající. Lékaři začali organizovat komise, které měly vést kampaň proti zneužívání psychiatrie v Sovětském svazu. Byla to jejich profese, museli ji hájit. V každé západní zemi vznikla pracovní skupina, která vedla kampaň proti Sovětům. Požadovali vyloučení SSSR ze světové psychiatrické organizace," vzpomíná Vladimir Bukovskij.
"Sověti byli nejdříve v roce 1977 světovou psychiatrickou organizací oficiálně pokáráni za zneužívání psychiatrie. Roku 1983 měli být vyhozeni, ale rozhodli se raději odejít sami. Prostě odešli. Takže jsme vyhráli na celé čáře. Západní intelektuálové si to vzali opravdu k srdci, skutečně mě to překvapilo," pokračuje.
Vyměněn za Corvolána
To už ale Vladimir Bukovskij sledoval ve svobodném světě. Po letech dalšího věznění ho totiž v roce 1976 Sovětský svaz "vyexpedoval" do Švýcarska, výměnou za chilského komunistu Luise Corvalána, který se naopak dostal do SSSR.
Bukovskij žije ve Velké Británii. Patří ke kritikům současného Ruska, a také možná trochu překvapivě k vůbec nejtvrdším euroskeptikům. Roku 2007 se pokoušel kandidovat na funkci ruského prezidenta, ale nebyl zaregistrován. Letos vyšla česky Bukovského kniha A vítr se vrací.
Příběhy 20. stoletíPokud vás život Vladimira Bukovského zajímá, můžete se o něm dozvědět víc z vysílání Českého rozhlasu – v neděli 28. dubna ve 20.hodin vysílá Příběhy 20. století Český rozhlas Plus, a příští týden v sobotu ve 21:00 můžete pořad slyšet v repríze na stanici Radiožurnál. Vznikl tentokrát nejen ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum, ale především s Ústavem pro studium totalitních režimů. |
