Jiří Stránský pracoval na začátku 50. let v národním podniku Čedok Propak v oddělení plakátů. Jeho nadřízený, bývalý ředitel soukromé tiskárny František Šilhart, organizoval v podniku protikomunistickou skupinu, do které pozval i Stránského. "Řekl jsem mu, že to nepřipadá v úvahu. Můj táta i bratr seděli, a tudíž jsem byl jediným živitelem rodiny," vysvětluje Stránský.
Skupinu někdo udal a Šilhart dostal trest smrti. Odvolal se a StB zatlačila, že trest mu sníží, když bude spolupracovat. "Vymyslel si na mě špionskou historku, že jsem byl skupinou vyslán do západního Německa, kde mě vycvičili v zabíjení." Stránského zatkli krátce po tom, co ho odvedli na vojnu k PTP. "Mlátili do mě hlava nehlava, ale já nevěděl, co po mně chtějí! Dalo mi strašnou práci zjistit, k čemu se mám vlastně přiznat," popisuje Stránský, který od soudu odešel s osmi roky vězení, na tu dobu nízký trest mu udělili kvůli jeho věku. Bylo mu devatenáct.
Z estébáků jsme si utahovali"Byli jsme už zkušení muklové, takže jsme si z nich utahovali. Třeba letec RAF Altman, se kterým byla vždycky strašná sranda. Ptali se ho: 'Tak Altman, co byste dělal, kdybychom vás pustili?' On se zamyslel a říká: 'No, asi bych létal! Já nic jiného neumím, ještě sedět.' Když se ptali mě, tak jsem se zamyslel a říkám, no asi bych chtěl tam, kde využiju jazyky, třeba na velvyslanectví?! 'A vééén!,' zařval. To byla malá vítězství." |
Na konci 60. let pracoval jako pumpař v Opletalově ulici u Václavského náměstí v Praze. Dnes tu můžete už jen zaparkovat v garážích. Mluvil plynně anglicky, francouzsky a německy. Po práci psal knihy, podle kterých vznikaly filmy sbírající na zahraničních festivalech ceny. Pro pumpaře si znovu přišla policie v roce 1974. Prokurátor zvolil jinou taktiku než v 50. letech, obvinil ho z rozkrádání socialistického majetku. Hodili na něj, že kradl benzin. A tak šel bývalý mukl zase do vězení, tentokrát dostal "jen" čtyři roky a odseděl si rok a půl.
Zpívání s Janem Masarykem
Stránského nejzasutější dětské vzpomínky můžeme popsat v několika obrazech. Rodiče ho navlékají do bavlněných námořnických šatiček. Dědeček, ministerský předseda Jan Malypert, ho chce vzít na návštěvu za panem prezidentem Masarykem. Jiříček se vzteká, šatičky ho tlačí a škrábou.
"Jak já je nesnášel! Nakonec mě dostali do takového velkého auta a jelo se do Lán. To už jsem Masaryka nesnášel kvůli těm šatičkám. Ale to zdaleka nebylo všechno. Můj dědeček byl malý, brýlatý a tlustý muž. Masaryk vysoký krásný v bílých rajtkách. To jsem bral jako nespravedlnost. A pak se ke mně Masaryk naklonil a ptá se: 'Jak se máš, ogare?!' To už byl vrchol. A tak jsem se k němu asi jako jediný na světě, jak se říká, otočil prdelí," směje se Stránský.
Druhý dětský obraz se týká syna prezidenta Jana Masaryka, někdejšího ministra zahraničí. Jiří Stránský sedí na pianě v rodinné ořechovské vile, slaví se snad některý silvestr. U Stránských se baví smetánka: ministři, generálové a jiná honorace se svými paničkami. Na piano hraje Jan Masaryk a doprovází zpívajícího Jiřího.
"Jan Masaryk si vždycky našel chvilku, aby se doslova proplížil po schodech k nám do dětského pokoje. Měli jsme spolu nacvičenou takovou produkci. Přede všemi jsem zpíval: 'Prdla husa, poskočila, porazila metaře, metař popadl kravské hovno, praštil si ho do tváře,' tak nějak. Táta mě málem zabil. Masaryk byl ohromný srandista a pro legraci byl schopen čehokoliv. Jednou si na večírku na kalhoty přidělal listy z našeho fíkovníku a dva citrony pod košili a servíroval. Skončilo to samozřejmě fiaskem! Hodil jedné paničce za výstřih pečeného pstruha," zajíká se smíchem Stránský při vzpomínce na léta, kdy byla ještě celá rodina pohromadě.
KSČ neodpouštěla
Po 2. světové válce KSČ obvinila předsedu agrárníků, jeho dědečka, z kolaborace s nacisty. U soudu v roce 1946 Malypetra hájil i prezident Beneš a mnoho dalších a doložili pravý opak. Aktivně pomáhal domácímu odboji, udržoval kontakt s Londýnem a nějaký čas ukrýval i sovětské partyzány.
"No prostě ho soud zprostil všech obvinění a nařídil komunistické straně, aby se ve všech novinách mému dědečkovi omluvila. A to nám samozřejmě nikdy neodpustili," vypráví Stránský. Jeho dědeček ve vězení trpěl, údajně mu některý z bachařů prošlápl břicho a Malypetr krátce po propuštění zemřel na perforaci střev. Komunisté ponížení u soudu s Malypetrem přetavili v nenávist ke Stránským. Jejich pomstu okusili právník, protinacistický odbojář, vězeň z Osvětimi Karel Stránský a jeho synové Jan a Jiří.
Karla Stránského odsoudili krátce po puči v roce 1948 na dva roky do lágrů. "Rozsudek byl nádherný. Můj otec se prý dopustil zločinu tím, že se jako advokát choval vždycky tak opatrně, že mu nebylo nikdy možné nic dokázat, a proto se odsuzuje do táborů nucených prací. Než se vrátil, zavřeli mého bratra," popisuje Stránský, který dostal v roce 1953 dvojnásobek než jeho bratr pracující jako reportér pro zahraniční agenturu.
V lágru Svatopluk se Stránský v roce 1954 potkal s bývalým fagotistou z filharmonie. Ten úspěšně utekl přes hranice, hrál v kapele na zámořském parníku Queen Mary. Jednou se chtěl podívat do Evropy a v západním Berlíně se opil a zabloudil do východní části. Tady ho zadrželi a deportovali, v Československu dostal 20 let.
Stráský vs. MaděraStránský vtělil do osudu Maděry řadu svých osobních příhod. Například jak po slavném 20. sjezdu KSSS, kdy se začalo mluvit o tzv. nezákonnostech, do táborů přijížděli estébáci, aby s vězni hráli jakýsi rituál "co by kdyby". Obávali se, že se blíží doba, kdy půjdou tito lidé na svobodu. |
"V lágru zjistil, že tu máme asi devadesát učitelů a povídá jim: 'Jestli jste kantoři, tak každý z vás hraje na klavír nebo na housle.' S osvětáři se domluvil a postavil z muklů orchestr. Hráli v místním kulturáku naprosté skvosty: Haydna, Mozarta. A protože to byl tělem a duší jazzman, tak z muzikantů dal dohromady menší kapelu, ve které jsem zpíval. Samozřejmě jsme hráli oblíbeného Ježka, Voskovce a Wericha, protest songy třeba 'Místo chleba žvýkáme hesla' nebo 'Divnej blahobyt'. No a tím to šlo do háje," vypráví Stránský jednu z mnoha příhod, které se do Zdivočelé země nevešly.
Jiří Stránský nemá ani maturitu. O tuto zkoušku ho připravili komunisti, když ho vyhodili z gymnázia, protože v květnu 1948 na bolševický svátek práce v průvodu skandoval: "Ať žije Beneš!" Stránský se pyšní jedinečnou univerzitou, ze které by složil doktorát z 'vězeňských věd'. Dějiny umění, politologii, teologii, filozofii mu přednášeli světoznámí profesoři v táborovém mundúru a hodiny probíhaly někde u stolku u kamen v dřevěných barácích v uranových lágrech. "Angličtinu jsem si procvičoval na baráku letců RAF. Kouřily se doutníky a stolovalo."
Vypráví, jak si ho zavolal neblaze proslulý prokurátor Metlička a sdělil mu, že jeho případ byl přezkoumán. Vězeň Šilhart se doznal ke lžím a že mu tímto sděluje, že sedí neprávem: "Že můžu jít domů. Jen tady musím podepsat žádost o milost. Já mu řekl, že když jsem tedy nevinný, tak žádat o milost nebudu a nic nepodepíšu. Takže jsem nejen seděl další dva roky, ale šel jsem rovnou do korekce za drzost," vypráví Jiří Stránský, na kterého doma čekala jeho milá.
Vzali se až po jeho propuštění na velkou květnovou amnestii 1960. Ve svém životě se Stránský řídil rodinným heslem: Nikdy na sobě nedat znát, že je člověk na kolenou: "Táta mi do kriminálu jednou napsal moták, který začínal: 'Ne abys jim udělal tu radost!'," vypráví Jiří Stránský pro Paměť národa.
Příběhy 20. stoletíVzpomínky Jiřího Stránského zaznamenali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli jeho vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20 hod. v pořadu Příběhy 20. století (zvukový archiv pořadu nalezne zde). Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu ve 21 hod. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků už od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
