Když čínský ministr zahraničí Wang I telefonoval 6. dubna s generálním tajemníkem Organizace spojených národů Pan Ki-munem, vyjádřil odmítavý postoj Číny vůči rétorice a krokům zaměřeným na destabilizaci regionu severovýchodní Asie. Navíc dal jasně najevo, že Čína nedopustí „potíže na svém prahu“.
Následujícího dne čínský prezident Si Ťin-pching v projevu před shromážděním převážně asijských politických a podnikatelských špiček na výročním, vládou sponzorovaném Poaoském fóru pro Asii deklaroval, že žádné zemi „by se nemělo umožnit, aby kvůli sobeckému zisku uvrhla region, ba dokonce i celý svět do chaosu“. Si žádnou zemi nejmenoval, ale všem bylo jasné, že nepřímo odsoudil Severní Koreu.
Severokorejci vyrážejí položit květiny před sochu uctívaného vůdce Kim Ir-sena.
Před těmito oficiálními pokáráními se velmi spekulovalo, zda bude Čína riskovat zásadní změnu ve vztazích se Severní Koreou, socialistickým „mladším bratrem“, jehož dál vydatně dotuje. Po vzácném projevu otevřeného rozhořčení ze strany Sia a Wanga se tyto spekulace staly silnějšími než kdykoliv dříve.
Provokace jako jediná možnost
Někteří lidé si kladou otázku, jakou „hodnotu“ Kimovo poustevnické království nabízí, že to Číně brání v rozhodném postupu; jiní se ptají, do jaké míry brzdí domácí zájmy ochotu čínských představitelů změnit v otázce Severní Koreje kurz.
Nedávné severokorejské provokace čínské lídry skutečně trápí. Usilovně se snaží přesvědčit Kimův režim, aby zmírnil své nevyzpytatelné chování a přijal „velkou dohodu“: oficiální uznání a normalizaci vztahů se všemi sousedy i se Spojenými státy výměnou za jaderné odzbrojení. Toto téma však v posledních letech vyvolalo mezi oběma zeměmi velké rozmíšky.
Mezinárodní maraton v Pchjongjangu při příležitosti 101. výročí narození zakladatele KLDR Kim Ir-sena (14. dubna 2013)
Čína chápe, že nezkrotnost Severní Koreje má kořeny v její hluboké izolaci před světem, masovém obelhávání vlastního lidu a v Kimově strachu ze ztráty kontroly nad zemí, v níž vládli a vládnou pouze členové jeho rodiny. A že proto vládcové země dospěli k přesvědčení, že pozornost a zdroje si mohou vydobýt jedině provokací.
Velký čínský omyl
Z hlediska Číny lze přežití Kimova režimu zajistit pouze v případě, že země bude následovat čínské vedení v oblasti reforem a otevře se. Tváří v tvář nablýskané demokracii a vzkvétající ekonomice Jihokorejské republiky je však čínský model pro Sever irelevantní: následovat ho by znamenalo připustit nadřazenou roli Jihu na Korejském poloostrově, a tím i okamžitou ztrátu legitimity.
Severokorejský voják na hranicích s Čínou trénuje boxerské pohyby (14. dubna 2013)
Severokorejský voják utíká ulicemi Pchjongjangu (14. dubna 2013)
V posledních dvaceti letech severokorejští vůdcové lehce experimentovali s minimálními „reformami“, ale rychle od nich ustoupili. Čína tuto kombinaci střídavého balancování na pokraji války a bázlivých reforem trpělivě snášela – zejména díky přesvědčení, že rizika, která Kimova dynastie představuje, se dají kontrolovat, pokud Čína neodstřihne režim od ropy, potravin a dalších nezbytných potřeb. A především se čínští představitelé domnívali, že když poskytnou Severu deštník proti americkému tlaku, jednají v zájmu vlastní národní bezpečnosti.
Čínská analýza však byla v tomto ohledu naprosto mylná, protože podcenila nezvladatelné zoufalství Kimova režimu, kdykoliv nabude přesvědčení, že je zpochybněno jeho přežití. Kromě toho nechce být Severní Korea zavázána žádné mocnosti, Čínu nevyjímaje. A tak jen využívá čínské dobré vůle a národně-bezpečnostních zájmů, a dokonce pokládá ochrannou ruku Číny za své nezadatelné právo.
Severokorejský voják si pere ponožky v řece Yalu, které tvoří hranici s Čínou
Takové znechucení tu ještě nebylo
Další komplikace se týká severokorejských jaderných aspirací. Sever je zřejmě přesvědčený, že si díky jaderným zbraním dokáže udržet naprostou diplomatickou nezávislost a že ho Čína v obavách z jaderného vydírání nikdy neopustí.
Nyní se však na oplátku mýlí Severní Korea. Kim Čong-unovy dětinské záchvaty Čínu skutečně rozezlily. Ano, vedoucí čínští představitelé někdy žehrali na velkou zátěž spojenou s dotováním Severní Koreje, ale ještě nikdy nedali tak otevřeně najevo znechucení ze severokorejského počínání.
Varování Pekingu, že nedopustí, aby Severní Korea „dělala potíže na čínském prahu“, lze považovat za obdobu žluté karty ve fotbale. Čína se zatím nerozhodla, že Severní Koreu opustí. Varování pro Kim Čong-una je však důrazné: pokud nezmění své chování, může ho Čína odstavit na vedlejší kolej.
Americký ministr zahraničí John Kerry má v nadcházejících dnech navštívit Peking (mezitím se toto již stalo – pozn. red.). Je načase, aby se američtí a čínští představitelé dohodli na skutečném a životaschopném východisku ze současné krize a přitom plodně prozkoumali možnosti, jak opětovně zahájit jaderné odzbrojení na Korejském poloostrově. Povedou-li Kimovy nabubřelé jaderné výhrůžky k tomu, že se Čína a USA dohodnou na společném řešení severokorejského problému, bude celý svět o něco bezpečnější.
Cvičení severokorejských parašutistů nedaleko hranic s Čínou 11. března 2013)
Ču Feng je náměstkem ředitele Centra pro mezinárodní studie a profesorem mezinárodních vztahů na Pekingské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
