Miloš Zeman začíná svoji prezidentskou éru cestou na Slovensko. Je to tradičně první země, kterou český prezident ve své funkci navštíví. Na rozdíl od svých předchůdců má však ztíženou roli. Česká republika hrála od svého vzniku roli příkladu, v němž velká část Slováků hledala inspiraci, příkladu země, k jejíž úrovni ekonomiky a demokracie Slovensko vzhlíželo a chtělo se jí přiblížit.
Dnes tomu je jinak. Zatímco Česko svých minulých deset let do značné míry ekonomicky prohospodařilo, a pokud jde o potenciál své demokracie a své role v Evropské unii, tak i promrhalo, Slovensko přes všechny rozporné dojmy udělalo obrovský pokrok vpřed. Dnes je toho jen málo, co Slováci mohou brát jako ten dobrý "český" příklad. V ekonomice se Slovensko zaostávajícímu Česku téměř vyrovnalo, v síle své pozice v Evropské unii je Slovensko dokonce výrazně před Českem a v politické (ne)kultuře nemá Praha co Bratislavu vyučovat.
Přesto je jedna věc, v níž, a sluší se přiznat i díky Miloši Zemanovi, Česko příkladem stále může být. Je to otázka historického vyrovnání se s našimi sousedy, především s Německem. Jeho roli, přinejmenším po psychologické stránce, hraje ve slovenském vnímání Maďarsko.
Německo-české a maďarsko-slovenské vyrovnání je s ději minulého století spojeno i s některými dekrety prezidenta Beneše po druhé světové válce na straně české a slovenské, na straně německé a maďarské pak s neblahými událostmi, které jim před a za druhé světové války předcházely.
Miloš Zeman dokázal v době svého premiérství vyslovit zásadní větu o "vyhaslosti" Benešových dekretů. Výměnou pak německá vláda Gerharda Schrödera formulovala závazek, že nepodpoří soudní majetkové žaloby některých vyhnaných a odsunutých sudetských Němců proti České republice.
Bavorský projev premiéra Petra Nečase a jemu předcházející bavorská i sudetská gesta omluvy a pokání pak "dekretový problém" uzavřely i v nejcitlivějším česko-bavorském vztahu.
Slovensko-maďarské ledy tají
Slovenská a maďarská diplomacie pod vedením zkušených diplomatů Miroslava Lajčáka a Jánose Martonyiho začínají nacházet podobné smíření i ve vztahu mezi Bratislavou a Budapeští. I přes dojem, podle mého přesvědčení nemístný, který vytvořila volební kampaň ve finále prezidentských voleb, může být Česko a osobně Miloš Zeman slovenské straně nápomocni svými zkušenostmi, či dokonce radami a podporou tohoto smíření.
Protože ač se česká politika v minulých dvaceti letech tvářila, že slovensko-maďarské spory se Prahy netýkají, na jejich základu jsme se my Češi podíleli. Když ničím jiným, tak v zacházení se sudetskými Němci naším poválečným špatným českým příkladem, který Slováci naštěstí nenásledovali zcela.
Proto má-li Zeman Bratislavě jako český prezident co dobrého předat, pak je to dnes už naopak dobrý příklad. Příklad, že i nejtěžší kapitoly minulosti, které nás spojují s našimi sousedy, lze trpělivou diplomacií, vzájemnými vstřícnými kroky a budováním důvěry a společné budoucnosti překlenou a vyřešit.
Ostatně, pokud Slovensko a Maďarsko dojdou k nějaké formě vzájemné omluvy za křivdy minulosti, mohlo a možná by se mělo Česko přidat. Protože to bylo území dnešní České republiky, kam bylo na základě Benešových dekretů na nucené práce deportováno po druhé světové válce na 70 tisíc slovenských Maďarů.
Česká omluva, navíc z prezidentských úst Miloše Zemana, by v tomto kontextu byla evropským gestem, hodným prezidenta, který na Pražském hradě vyvěsil vlajku naší společné Evropské unie.
