První z příběhů vypráví osudy jednadvacetiletého studenta francouzštiny a němčiny Jana Šabršuly. Ve čtyři hodiny ráno 16. listopadu 1939, den po pohřbu Jana Opletala (jenž zemřel poté, co byl na protinacistické demonstraci v říjnu 1939 postřelen do břicha), ho na pokoji Masarykovy koleje v Praze-Dejvicích probudil řev, bušení do dveří a střelba.
Jeho spolubydlící vyskočil z postele a zamknul. Zbytečně. "Já odemknul, protože mi bylo jasné, že by to bylo ještě horší. Schutzpolizei vystřelovala zámky. Oblékli jsme se a shromáždili ve společenské místnosti, kde nás nechali stát několik hodin," vypráví pan Šabršula.
"Odvezli nás do Ruzyně, kde už čekali esesáci s klacky a ztloukli nás," vzpomíná muž, kterého zatkli kvůli studentským demonstracím. Esesáci jim holemi sráželi klobouky z hlavy, nutili je válet se v blátě.
Ruzyňské kasárnyRuzyňské kasárny se staly 17. listopadu 1939 svědkem zastřelení devíti studentů, kteří stáli v čele protinacistických demonstrací. Šlo o vůbec první použití "sonderbehandlungu" (likvidace bez soudu) na území protektorátu. Popravovalo se tu i během 1. stanného práva vyhlášeného v září 1941 (mimo jiné důstojníci z odbojové organizace Obrana národa). Do ledna 1942 zde bylo zastřeleno nebo oběšeno 247 lidí. 
|
Skupinu, ve které se Jan ocitl, zavedli do ruzyňské jízdárny, kde další hodiny stáli, nesměli promluvit s ostatními ani si dojít na záchod. Po celou dobu na ně mířily dva kulomety. Když jim nacisté konečně dovolili sednout si na zem, raději zůstal stát, než by se posadil do pokálených pilin.
Za pár dní se zbitý Jan Šabršula dostal s více než tisícovkou studentů do koncentračního táboru v Sachsenhausenu. "Nikdy nezapomenu na jeden noční apel z 18. na 19. ledna 1940. V kruté zimě jsme stáli celou noc. Nesměli jsme pohnout, ani dupat, abychom se zahřáli. Stále jsem ohýbal prsty v botách," vypráví Šabršula o místě vzdáleném asi 20 km od Berlína u městečka Oranienburg.
Před Šabršulovým táborovým blokem stáli během nočního apelu nastoupení čeští starostové. "To byli starší pánové a nemohli to vydržet. Jeden za druhým padal na zem a po několika hodinách umrzali," popisuje vraždu desítek československých politiků.
Tábor Sachsenhausen byl původně určen pro politické odpůrce nacistickému režimu. Většina vězňů zde vykonávala těžké otrocké práce, mezi nejobávanější patřilo testování bot pro wehrmacht, kdy vězni běhali s pískem na zádech až 40 kilometrů. Přestože nešlo o vyhlazovací tábor typu Osvětim, děly se tu hrůzné hromadné vraždy. Asi největší se stala na podzim 1944, kdy nacisté povraždili zhruba 10 tisíc sovětských zajatců. Mnoho vězňů padlo za oběť jakýmsi "lékařským" pokusům, testovali tady plynové komory s použitím cyklonu A. Celkem zemřelo v Sachsenhausenu nejméně 20 tisíc lidí. Mezi vězni byli i Čechoslováci, třeba malíř a spisovatel Josef Čapek.
Uprchlíci seděli na stromě a poslouchali rozkazy
Na Domažlicku v šumavských kopcích najdete pozůstatky něčeho skutečně ryze totalitního. U místní dřevařské firmy je zachováno původní ostnaté oplocení, poslední část takzvané signální stěny železné opony. V padesátých letech sídlila v Maxově 18. rota 9. brigády pohraniční stráže Poběžovice, u které sloužil Jiří Minařík:
"Jednou nás vzbudil v půl jedné v noci a měli jsme udělat lesní zátah v rozmezí dva kilometry od hranice. Utíkali dva Poláci, chtěli přes nás ven. Největší prča byla, že ti Poláci seděli celou dobu na stromě nad velitelským štábem a poslouchali všechny naše rozkazy. Když jsme to zabalili, utekli přes čáru," vzpomínal Minařík. Jeden z mála bývalých pohraničníků, kteří vyprávěli svůj životní příběh pro Paměť národa, zemřel loni.
Aplikace Paměť národaAplikace Paměť národa uživatele zavede fotografiemi, texty i zvukovými vzpomínkami na známá místa v České republice, jako jsou třeba bývalé jáchymovské uranové lágry, ale i do zahraničí. Uslyšíte vyprávění někdejší vězňů koncentračních táborů Osvětim a Sachsenhausen, vzpomínky veteránů na vojenské tábory Agde, Buzuluk a příběhy z celé řady dalších historicky významných míst. Aplikace je k dispozici v češtině a angličtině, do roka přibude německá, polská a maďarská mutace. Kromě toho je unikátní ve financování. Dosud jako jediná využívá systém DMS. Po třiceti přečtených místech a příbězích vám nabídne zaplatit nepovinnou DMS PAMET na číslo 87 777. Rozvoj aplikace zaplatila Nadace Vodafone. aplikace bude k dispozici prostřednictvím AppStore i obchodu Google Play. 
|
Podle něj nejjednodušší cesta do svobodného světa přes dráty s elektrickým napětím připadala v úvahu při dešti. Když se zvedla voda místního potoka a dosáhla v jednom místě k drátům a vyhodila elektřinu. Pak se stačilo prostříhat. Proud prý běžel v jejich úseku maximálně tři hodny denně. Když se ho lidé z Post Bellum ptali na oběti v řadách pohraničníků, odpověděl, že "smrťáky" si působili většinou sami: "Vyhazovali jsme v pohraničí do vzduchu nějaké baráky. Asi pět kluků do jednoho z nich nalezlo, a najednou tam přijel nějaký blbec ze štábu a spojil dráty. Všichni kluci zemřeli," vyprávěl Jiří Minařík.
Opilec, který popravoval údajné kolaboranty
Mezi Olomoucí a Litovlí leží vesnice Javoříčko. Každý rok si obyvatelé místo květnového národního povstání roku 1945 připomínají místní tragédii. 5. května 1945 vesnici nacisté srovnali se zemí a popravili všechny dopadené muže, kterým bylo více než patnáct let. O život přišlo třicet osm lidí. Tuto zvrhlost provedlo SS komando poručíka Egona Lüdemanna jako odplatu. Jistý Grigorij Semjonovič Litviško, prý člen partyzánské skupiny Jermak-Fursenko, která operovala v kraji, se v noci z 9. na 10. dubna 1945 opil a zastřelil Hildu Victorovou a její dvě děti. Prohlásil ji za německou zrádkyni.
Příběhy 20. stoletíVzpomínky pana Šabršuly, Minaříka, paní Čechové a Kubíkové zpracovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli jejich vzpomínky odvysílá Český rozhlas - Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. Století (zvukový archiv pořadu nalezne zde). Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
Hilda, manželka místního lesního správce a poručíka SS Othmara Victora (ten v době tragédie pracoval v Německu), na rozdíl od svého muže, nacisty pohrdala. Podle Marie Čechové to byla hodná a milá paní, dokonce prý velmi statečná, pomáhala partyzánům. Tenkrát devatenáctiletá Marie z vesnice utekla s otcem, který se zachránil: "Zahrabal se do hnoje. Ale nebyl tam dlouho, protože se dusil. Tak vylezl a potokem utíkal až na druhý konec dědiny, a tak nás už bylo víc a utekli jsme," vypráví Marie Čechová.
Za pomoc partyzánům jí upálili otce i bratra
V lese mezi Velkým a Dolním Újezdem nedaleko Hranic je křižovatka. Kdysi tu stávala malá osada Kyjanice. Tady vojáci wehrmachtu popravili 20. dubna 1945 devatenáct mužů z nedalekých Zákřov. Muže vinili z napomáhání nepříteli. Ještě než zajaté muže zastřelili, dva dny je brutálně mučili. Mnoho z nich mělo polámané končetiny. Mezi těmito zmučenými odbojáři stojícími nad vykopaným hromadným hrobem byli otec a jeho sedmnáctiletý syn Markovi.
Poslední žijící z této rodiny Svatava Kubíková rozená Marková vyprávěla, co se stalo, dozvěděla se to z poválečného vyšetřování: " Vykopali jámu, naložili do ní metrové špalky, polili benzínem. Museli vědět, co je čeká. Naházeli je tam a zapálili. Jak asi muselo být tatínkovi, jestli ještě vnímal, jak tam vedle něj stojí jeho kluk, jak hoří. Pomoc nebyla žádná. Ještě dnes slyším maminku, jak říká: 'Kdyby aspoň ten chlapec mi zůstal, kdyby aspoň…'," rozpláče se paní Svatava Kubíková.
