Parlamentnímu hlasování o manželství pro homosexuály předcházela řada vzrušených debat, vášnivých protestů a extrémních deklamací, ale pozoruhodně žádná z nich nebyla homofobní. Dokonce i ti nejnevzdělanější, nejvulgárnější angličtí fotbaloví fanoušci při cestách na východ (například na Ukrajinu, do Polska, do Ruska), jsou nemile zaskočeni nenávistí místních vůči homosexuálům.
Většina Anglie si v roce 1967 z hluboka ulevila, když byla homosexualita dekriminalizována. Od té doby si i ty nejkonzervativnější rodiny zvykly, že často aspoň jeden (a často nejtalentovanější) člen rodinného kruhu bude „queer“. Jak mi nedávno řekla sedmdesátiletá Angličanka v parku: „Vychovala jsem tři děti a šťastný je jenom syn, který je homosexuál.“
Nechte to takhle být
Osobní zkušenost Angličanů podivuhodně ladí s naaranžovanými fotografiemi místních celebrit-homosexuálů. Anglické štěstí není muška jenom zlatá, ale rozesmátý Elton John, jeho partner David a dvě malé děti.
David Furnish, Elton John a jejich syn Zachary (2. srpna 2012)
Týdny před historickým hlasováním se jeden z předních aktivistů za práva homosexuálů v radiu nechal slyšet: „Nechápu, proč ten humbuk, my jsme s civilním partnerstvím perfektně spokojení.“
Spokojený ale nebyl David Cameron. Britský premiér má (alespoň ve svých očích) našlápnuto zapsat se do historie, coby modernizátor své strany. A to i za cenu, když tím proti sobě popudí šedesát procent vlastních členů. Nejzajímavější na celé rozvášněné debatě o manželství pro homosexuály bylo, jak málo v ní šlo o homosexuály. Ani ty nejpřesvědčenější oponenty homosexualita vlastně nezajímala, protože s ní nemají nejmenší problém.
Proti vlastnímu lídrovi se postavili kvůli jen těžko popsatelné, ale o to vášnivěji deklamované touze uhájit tisíce let starou instituci manželství tak, jak byla zamýšlena: coby posvátné spojení mezi mužem a ženou. Jako instituci, která se uzavírá za účelem plození dětí. Instituci, která je nejdůležitějším stavebním kamenem křesťanské společnosti.
Překvapivě jedním z nejrezolutnějších oponentů byl vlivný kritik a vyhlášený homosexuál Brian Sewell: „Cameron se mýlí, gayům nesmí být dovoleno vstupovat do manželství,“ napsal. Argumentoval tím, že manželství je prastarý teologický koncept, stejně nedotknutelný jako křtiny, biřmování, svátost oltářní, rozhřešení a vysvěcení.
Naproti tomu konzervativní komentátoři stejně jako politici ani nedokázali přesvědčivě popsat podstatu svého odporu. Kdykoli se o to pokusili, byli modernizátory s převahou zamáznuti.
Už raději nezvoňte! Bože…
V Hawkenbury na jihu Anglie ještě loni vyzváněly zvony. Skupině zvoníků, kteří se v románském kostele obětavě střídali v plískanici, v horku, zvečera i zrána, zničehonic farář řekl, ať už nechodí. Řekl, že se bojí, že zvuk zvonů by moderním lidem mohl připadat agresívní, příliš hlasitý. Mohl by být známkou netolerance vůči jiným náboženstvím. Na vyzvánění si přitom nikdo nestěžoval. Ani nemohl, jejich zvuk byl romanticky krásný, zvonění školené. Teď je provždycky pryč a s ním podobně mizí každoročně zvyky a tradice, které byly ještě před nedávnem nemyslitelně spojené s anglickým způsobem života. A jehož zastaralý půvab okouzluje většinou už jen v anglických detektivních seriálech.
Ze seriálu Hercule Poirot
Konzervativci nejsou jediní, koho to trápí, ale jsou jediní, kteří to mají v popisu práce. A instituce manželská se ukázala coby symbol, jehož ztrátu v původním smyslu slova většina konzervativců není schopná unést. Pro jednou zastánci starého a nemoderního vzbuzovali sympatie. Jako někdo, kdo si neví rady a snaží se na chvíli zastavit a zkusit promyslet si věci. Anebo je – nemoderně, kontroverzně – pro jednou neměnit, nýbrž nechat je být.
Jenomže premiér se neřídí srdcem, nýbrž průzkumy cílových skupin. Cameron musí provést „detoxikaci“ své strany, musí ji zmodernizovat. Zbaběle se nakonec ani ke kontroverzní debatě v parlamentu vůbec neukázal. A karikaturisté zatím vtipkují, že homosexuálové si zaslouží, aby měli to, co všichni ostatní: „Očistec, kterému se říká manželství.“
