Týden na rozhraní ledna a února je v kalendáři pilotovaných kosmických letů NASA skutečně smolným týdnem. Odehrály se v něm tři největší tragédie amerického kosmického programu. Na pátek 1.2.2013 připadlo desáté výročí tragédie Columbie a při této příležitosti si kosmická agentura připomněla i další dvě havárie.
- Kosmická loď Apollo 1 AS-204 - 27.1.1967 - požár při nácviku na rampě, 25 dnů před plánovaným startem - tříčlenná posádka
- Raketoplán Challenger - 28.1.1986 - exploze během vzletu do kosmu - sedmičlenná posádka
- Raketoplán Columbia - 1.2.2003 - zničen při návrat z kosmu - sedmičlenná posádka. Do kosmu vzlétl 16.1.2003.
Tragický návrat raketoplánu Columbia jsme si připomněli v pátečním článku. Tentokrát se podrobněji podíváme na start raketoplánu Challenger.
28.1.1986 Raketoplán Challenger - exploze v 73. sekundě
- 1:15 min. (mužský hlas): Co se stalo? Co se stalo? Ach, bože, ne... ne!
- 1:18 min. (ženský hlas): Zapni si dýchací přístroj! Zapni si dýchací...
- 1:20 min. (mužský hlas): Ne... dýchat... dusí...
- 1:21 min. (mužský hlas): Zvedni si hledí!
- 1:22 min. (mužský a ženský hlas): (nerozluštitelné výkřiky) Pálí to! (vzlyky)Nemohu. Neříkej mi... Bože! Udělej... teď...
- 1:27 min. (mužský hlas): Klid! Pohni s...
- 1:28 min. (ženský hlas): Nenechej mě takhle umřít! Ne tady! Ne teď...
- 1:37 min. (mužský hlas): Ještě žijeme.
- 1:40 min. (mužský hlas): Jestli jsi někdy chtěl... pro mě zázrak...(nerozluštitelné výkřiky)
- 1:50 min. (mužský hlas): Už nemohu dýchat...
- 1:51 (mužský a ženský hlas): Ježíši, ne!
- 1:54 (mužský hlas): Umřela.
- 1:55 (mužský hlas): Měla štěstí.
- 1:56 (mužský hlas): Bože! Voda! Je po nás! (nerozluštitelné výkřiky)
- 2:00 (ženský hlas): Sbohem (pláč)... Miluji tě, miluji tě!
- 2:03 (mužský hlas): Kašlou na nás!
- 2:07 (mužský hlas): Bude to jako nouzové přistání.
- 2:09 (mužský hlas): Dobře, v pořádku!
- 2:14 (mužský hlas): Nejde to!
- 2:17 (mužský hlas): Podej mi ruku...
- 2:29 (mužský hlas): Otče náš...
- 2:57 (mužský hlas): Ty - všude tady?
- 2:58 (mužský hlas): Hospodin je můj pastýř, nebudu trpěti nedostatkem...
Tady údajný záznam posledních slov části posádky raketoplánu Challenger končí. Dvě minuty a čtyřicet pět sekund po explozi dopadla kabina raketoplánu rychlostí 330 kilometrů za hodinu na hladinu Atlantiku. Pokud kosmonauti neztratili vědomí už při úniku kyslíku z kabiny, jak tvrdila oficiální zpráva NASA, znamenal děsivý náraz jejich definitivní konec. Nejasnosti a rozporuplné oficiální zprávy o posledních okamžicích posádky vyvolaly nejrůznější dohady a vedly ke zveřejnění tohoto záznamu.
Ovšem přepis a existence samotné nahrávky nikdy nebyly oficiálně potvrzeny. Nikomu se také nepodařilo přijít s nějakým dalším potvrzujícím důkazem. Vše tedy nasvědčuje tomu, že nahrávka není pravá.
Náraz na hladinu oceánu při přetížení 200 G
Příčinu tragédie se odhalit podařilo, byla podrobně popsána a zveřejněna. Pár minut po havárii se objevily první spekulace. Mezi první patřily atentát, sabotáž nebo teroristický útok, anebo nechtěná aktivace autodestrukčního systému centrální nádrže. Nic z toho se neprokázalo. Dnes víme, že viníkem bylo propálené těsnění segmentů pravého bočního startovacího motoru, kde se přepálil spodní spoj, špice motoru prorazila horní část centrální nádrže a došlo k ničivé explozi.
Tragická havárie raketoplánu Challenger krátce po startu z Kennedyho vesmírného střediska na Mysu Canaveral na Floridě (28. ledna 1986)
Zpočátku se také mluvilo o tom, že kabina se zcela roztříštila, ale po více než měsíčním pátrání našli záchranáři v oceánu v asi třicetimetrové hloubce její větší část a v ní tělesné pozůstatky členů posádky. Bylo možné zrekonstruovat nejosudovější okamžiky.
Kabina dopadla na hladinu oceánu levým rohem přední části při přetížení asi 200 G. Za takových podmínek se vodní hladina chová jako nejpevnější beton. To prý už posádka nevnímala. Vyšetřovací komise NASA konstatovala: "Posádka pravděpodobně, nikoli však zcela jistě, ztratila vědomí během několika sekund po rozpadu raketoplánu, a to v důsledku ztráty atmosférického tlaku uvnitř těžce poškozené kabiny." Hodně by pro to nasvědčovalo. Skafandry totiž posádka neměla. Podle tehdejších zvyklostí totiž měli kosmonauti na sobě pouze lehké pracovní kombinézy modré barvy a ochranné přílby.
Kabina se odtrhla od trupu raketoplánu. Nebyla však zničena. Většinu nárazu exploze zachytil vnější trup. Neexistovala žádná možnost spásy. Zbývaly zoufale nekonečné a hrůzné desítky vteřin volného pádu, na jehož konci čekala smrt.
Bezprostředně po destrukci raketoplánu a po oddělení přední části s kabinou posádky dosáhlo přetížení ve vertikálním směru zpočátku hodnoty asi 12 až
20 G, ale už po dvou vteřinách kleslo na přibližně kolem 4 až 2 G, což je pro lidský organismus snesitelné.
Kabina se převrátila přední částí dolů. Během necelých deseti sekund se posádka dostala do beztížného stavu, setrvačností pokračovala v letu vzhůru a 25 sekund po explozi dosáhla výšky téměř 20 km. Kdyby exploze poškodila stěny kabiny nebo roztříštila okna, kosmonauti by ztratili vědomí v krátkém okamžiku 6 až 15 vteřin při bolestivé explozívní dekompresi. Nic takového se však nejspíš nestalo. Když ne všichni, tak určitě aspoň někteří členové posádky proto prožili následující dlouhé okamžiky pádu při vědomí neodvratitelného konce.
Posádka nešťastného raketoplánu Challenger (zleva): Christa McAuliffeová, Gregory Jarvis, Judy Resniková, Dick Scobee, Ronald McNair, Michael Smith a Ellison Onizuka. Do kosmu letěli bez skafandrů, pouze v modrých kombinézách s přílbami.
Při pádu ještě žili
Především tři muži a jedna žena v pilotní kabině na horní palubě museli zpočátku okénky vidět vzdalující se zemský povrch, jak torzo raketoplánu setrvačností ještě chvíli mířilo vzhůru, ale už tehdy jim bylo jasné, že se stalo cosi hrozného. Možná iracionálně doufali, že zasáhne nějaká vyšší síla, protože člověk ani tváří v tvář nevyhnutelné smrti nechce přijmout krutou realitu.
Při takřka dvojnásobné rychlosti zvuku rval vzduch trosky raketoplánu. Ke kosmonautům proto ze všech stran doléhal děsivý ohlušující svistot vzduchu a zlověstný lomoz plechových částí. Kabina se začala otáčet.
Na dně oceánu byly nalezeny čtyři osobní dýchací přístroje, přičemž tři z nich byly použité. Jeden přístroj patřil pilotu Smithovi, nepoužitý byl velitele Scobeeho, uživatele zbylých dvou se nepodařilo určit.
U dvou aparátů byla zjištěna spotřeba 70 až 90 % celkové zásoby, což odpovídalo asi 4 až 5 minutám pokojného dýchání, ale protože pád kabiny tak dlouho netrval, je pravděpodobnější, že kosmonauti v důsledku vypjatého stresu dýchali rychle a intenzivně. Spotřebované množství odpovídalo množství vzduchu vydýchaného v kriticky vypjaté situaci v průběhu 2,5 minuty. Bez aktivního dýchání by se vzduch nespotřeboval. Přinejmenším uživatelé těchto přístrojů tedy byli při vědomí.
Žádné nahrávky!
Tvrzení NASA bylo kategorické. Žádné nahrávky se nedochovaly. Spojení bylo přerušeno v okamžiku exploze (podrobný rozpis minutu po minutě najdete v angličtině na této stránce). V roce 1992 však novináři z deníku The New York Times přinesli informaci, že oficiální zpráva o vyšetřování havárie zatajila nález osobního soukromého walkmanu Christy McAuliffeové s nepoškozenou kazetou, na níž prý byl nahrán takřka celý děsivý průběh umírání nešťastných kosmonautů. Hlasy v originálu nahrávky se údajně daly rozlišit pouze na mužský a ženský. Oficiální místa i odborníci něco takového jednoznačně odmítli.
Ale proč by NASA něco takového zatajovala? Z piety k pozůstalým, nebo naopak z obavy, že by pozůstalí vyžadovali vysoké finanční částky jako odškodnění za utrpení svých blízkých? Katastrofa skutečně málem měla dramatickou soudní dohru. Rodina pilota Smithe totiž požadovala odškodné ve výši nejméně 15 milionů dolarů. Právníci konstatovali, že přinejmenším Smith si byl před smrtí plně vědomý bezvýchodnosti situace, a proto zemřel za obzvlášť krutých podmínek. A to má v americkém soudnictví pro rozhodnutí o výši odškodného velký význam.
Právníci se odvolávali na kosmonauta a lékaře Josepha Kerwina, který řekl: "Jsem přesvědčen, že přinejmenším veliteli Scobeemu a pilotu Smithovi bylo jasné, v jak beznadějné situaci se nacházejí."
Vedení NASA se nakonec s pozůstalými dohodlo mimosoudní cestou. Skutečná výše odškodnění zůstala důvěrnou informací zúčastněných stran.
V neděli: Tragédie Apollo 1.
