"Informace o rozdělení republiky nebyla hned zřetelná. Možná jsme tomu dlouho nechtěli ani věřit," vzpomíná pamětník a bývalý ředitel školy v Brumově-Bylnici Karel Krahulec.
Do osady se třemi stovkami obyvatel začala jezdit takzvaná Rozhraničovací komise, která vyznačila nové hranice. Lidé ještě mnoho netušili, jen tady občas potkávali vojáky.
Kvůli celnici u domů ve Strání hrozila blokádaBlíží se Silvestr roku 1992 a obyvatelé obce Strání-Květná se z televize dozvídají, že za pár dní skončí Československá federativní republika a za domy jim povede nová státní hranice. "Nikdo nám nic neřekl, žádný oficiální papír jsme nedostali," líčí tehdejší starosta Milan Popelka. Pro místní to byl šok. Pod okny jednoho z paneláků na okraji obce se přes noc objevila celnice. "Prostě ji sem přivezli a vůbec je nezajímalo, že tady bydlí lidi," vysvětluje Popelka. Místní se rozhodli, že to tak nenechají. S pomocí traktorů od sebe dva spojené likusáky (druh montované stavby) oddělili a převezli tam, kde historicky hranice moravských a slovenských pozemků vždy byla. Pak začaly problémy. S tehdejším přednostou okresního shromáždění Ivanem Palackým vyjednávali zástupci obce osm hodin. "Řekli jsme, že pokud bude celnice na sídlišti, že zablokujeme dopravu. Lekli se a ustoupili," popisuje bývalý starosta. Další dny převrátily obyvatelům sklářské obce život naruby. Kolem cest i na kopcích se objevily desítky hraničních kamenů, silnici lemovaly cedule s nápisy Pozor státní hranice a víc než kdy jindy tady místní potkávali vojáky, policisty či celníky. Hranice dělala problémy hlavně česko-slovenským smíšeným rodinám. A těch bylo na Strání hodně. "Najednou lidé museli otevírat kufr auta pokaždé, když jeli dvě stě metrů za maminkou," vzpomíná Popelka. Nákupy v sousedním Novém Mestě nad Váhom nebo cesta do práce se prodloužily, na hranici museli pokaždé všichni projít celní kontrolou. Obec navíc v prvních lednových dnech sháněla postele pro vojáky. "Vozili jsme je z hradišťských bývalých kasáren a vyklízeli jsme kvůli tomu zámeček," podotkl. Po čase vojáci odjeli a zůstali zkušení celníci z Rozvadova a policisté. V prvních letech ještě nikdo z místních na hranicích v uniformě nestál, neměli na to vzdělání. Až po letech, když si mladí školu udělali, přišel do Strání první pozitivní dopad rozpadu republiky. Hranice dávala práci asi padesáti lidem. "Byla dobře placená a celníci a policisté na to období dodnes vzpomínají se slzou v oku," připomíná Popelka. Sklářská obec byla střežená a bezpečná. Stala se však i místem, kde se začínali objevovat převaděči a běženci z Asie. "Potkávali jsme je za humnem. Šla třeba skupina lidí a tetiny jim dávaly buchty, aby jim tam děti neplakaly hlady. Ale oni nechtěli, báli se," vybavuje si. Na konci obce vyrostla nová celnice za třicet milionů korun. Ale od roku 2007, kdy se Česko i Slovensko stalo součástí schengenského prostoru, jsou budovy poloprázdné (více čtěte zde) a lidé mají po odchodu celníků a policistů znovu potíže s kriminalitou (více zde). |
Pak se začínaly objevovat nové hraniční kameny a cedule. Bylo jasné, že Slovensko začíná za potokem Vlára. Nepochopitelně a nesmyslně, protože tam žilo devět sidonských rodin.
"Žili životem Moraváků, vždy k nám patřili a chtěli i dál," připomíná Krahulec. Drtivá většina manželství v osadě už tehdy byla smíšená, lidé měli v Česku i na Slovensku rodiny a přátele.
Jenže hranice platila a nešlo s tím nic dělat. Obyvatelé si stěžovali, psali petice a řešili první problémy. Třeba s tím, že cestou od začátku Sidonie na její konec několikrát přecházeli státní hranici. Ta totiž vedla potokem, který cestu na několika místech protínal.
"Tehdejší starosta žádal i na vyšších místech, že chceme Sidonku zpět. Ale než k tomu došlo, museli si zvykat na nové podmínky," upozorňuje Zdeněk Blanař, starosta Brumova, pod který Sidonie spadá.
Rodiny z levé strany potoka se tak najednou staly obyvateli obce Horné Srnie. Důchody dostávali na slovenské poště vzdálené šest kilometrů, zatímco do sidonské to měli jen něco málo přes kilometr. Byli občany Slovenské republiky a ti z nich, kteří měli práci v Česku, řešili problémy se sociálním a zdravotním pojištěním.
Kdo se na Sidonku vracel ze školy nebo z práce z města, musel paradoxně přejít přes celnici. Což znamenalo každodenní několikaminutové zdržení. "V létě tudy třeba jezdilo hodně lidí do termálů do Čalova. Ale někteří celníci už naše lidi znali a pouštěli je," vysvětluje Blanař.
A problémů bylo víc. "Když někdo jezdil třeba do práce na Slovensko, musel daň odvádět tady i tam. Bylo to opravdu složité," upozorňuje bývalý učitel Krahulec.
Obyvatelé se tady však stále potkávali při společných akcích a vycházeli si vstříc. Třeba když začínaly platit nové bankovky. Ti, kteří dostávali mzdu ze Slovenska, neměli v jediném obchodě na Sidonce čím platit.
"Prodavačka byla ale ochotná vzít v krajním případě i slovenské koruny, které pak sama vyměnila. A eura vezme i dnes," popisuje realitu Krahulec.
Po třech letech si místní oddechli. Vyjednávání o změnách na hranicích bylo u konce a pár domů za potokem znovu patřilo k Sidonii.
Několik let ještě bojovali se slovenskými úřady při prodeji domu nebo povolení stavby, české televizní stanice měli kvalitní až v roce 2000 a mobilní signál nepokrývá celou osadu ještě dnes. Ale pozitivní události přesto přicházely.
"Do starých domů na spadnutí se vracejí vnuci starousedlíků, většinou ze Slovenska. Opravují si je a je to příjemný pohled," dodává Krahulec.
Na české straně už žádná celnice není. "Nenajdete tady nic, co by hranici připomínalo," říká Blanař. Jen o kousek dál, na Slovensku, stojí nad cestou starý přístřešek a likusák.
