Magdalena Horetzká z Karlových Varů se narodila v roce 1922 ve městě Šurany na jižním Slovensku v židovské rodině, kde se mluvilo slovensky, německy a maďarsky. Tam také vystudovala základní a střední obchodní školu.
"Vždycky než usnu, vybavují se mi zážitky z dětství a dospívání. Jsou radostné až do začátku roku 1939, kdy vznikl Slovenský štát a s ním rabování maďarskými vojsky," vypráví.
"A šuranské ghetto, kam jsme byli vystěhováni z našich domovů. Vidím maminku a tatínka, kamarádky, ale i lékaře, kteří mne zachraňovali z těžké nemoci. Vážila jsem 29 kilogramů a v ghettu bylo málo jídla a žádná hygiena." pokračuje.
Těšili jsme se, že jedeme za prací
Ke vzpomínce zvlášť palčivé patří ta, v níž popisuje naději, se kterou v roce 1942 nastupovali do dobytčích vagonů mířících na východ.
"Těšili jsme se, že jedeme za prací, tak jsme byli naivní. Naivní jsem byla i já, když se mi na rampě ztratili rodiče a několik dní jsem o nich nevěděla. Pochopila jsem až ve chvíli, kdy mi jedna vězeňkyně řekla: Támhle se podívej, jak se z nich kouří," vzpomíná.
A tak jsem z početné rodiny zůstala sama, dohola ostříhaná a trpělivě stojící nekonečné apely s odpočítáváním. "Ne, Mengele nesmí vidět, jak jsem slabá a nemocná, nesmí poznat můj strach. Ještě tu jsem, sice jen jako číslo, ale stále ještě jsem."
Jako většina vězňů v osvětimském koncentráku i Magdalena Horetzká ztratila pojem o čase. Neví, kdy byla odvezena do tábora Plasov u Krakova, kde ji ve dne čekala těžká práce v kamenolomu a v noci její spolubydlící – vši, myši a krysy.
Přesně také neví, kdy se ocitla v táboře Ober-Altstadt u Trutnova, kde pracovala v továrně na nitě. "Tam jsem dostala skvrnitý tyfus s velkými horečkami. Pomáhali mi Polky, Němky a dokonce vojenští zajatci z Anglie," říká.
Se zvláštní vděčností vzpomíná paní Horetzká na sovětské vojáky, kteří je osvobodili, dali jim jídlo a otevřeli brány tábora.
"A pak už se mé noční vzpomínky trochu rozjasňují", říká. "Cesta domů vlakem i pěšky, noclehy u dobrých lidí a v Bratislavě repatriační doklady a něco peněz."
Trochu bloudění kolem už uzavírajících se hranic, poděkování neznámému, který ji na zádech přenesl přes řeku a pak pozvání kamarádky do Karlových Varů. To už se dalo s vědomím náhlé svobody a radosti z přežití zvládnout. Zvlášť když pomohla nejen spřátelená rodina Gubičů, ale i další dobří lidé.
Vstoupit do komunistické strany byl omyl, říká Horetzká
Proto Magdalena zůstala, našla si tu byt a v roce 1951 se jí narodil syn Pavel. Tady také se vzpomínkou na ruské záchrance a osvoboditele vstoupila do komunistické strany.
"Že to byl omyl, jsem poznala už při politických procesech, kdy mne mimo jiné zarazila i silná protižidovská kampaň, kterou jsem nedokázala pochopit. Události, které přišly o pár let později, už rozhodly. Stranickou legitimaci jsem vrátila."
Drobná, štíhlá paní Horetzká je stále činná a soběstačná a ve volných chvílích píše paměti a vzpomínky na své přátele.
