Komise navrhla v době krize ambiciózní rozpočet, který byl výrazně navýšen oproti současnému stavu. To se nelíbilo členským státům, které chtějí šetřit. O tom nechce slyšet Evropský parlament, kde pravolevá velká koalice požaduje více a více peněz. Sladit tyto zcela protichůdné zájmy a najít kompromis je tak opravdu složité.
Nastalo by víceleté rozpočtové provizorium. O ročních rozpočtech Unie by se jednalo vždy ad hoc. To přitom není vhodným řešením, protože by tím Unie rezignovala na jakékoliv strategické úvahy o své budoucnosti. Nápady některých politiků, kteří dokonce hovoří o hledání řešení mimo rámec Smluv, by však byly tím nejhorším scénářem, protože by se ostrakizovaly některé členské státy a předznamenaly pád Evropské unie tak, jak ji dnes známe.
Ano, dávno před naším vstupem, v roce 1980 a v roce 1985, kdy se ještě nesestavovaly víceleté rozpočty, Parlament odmítl odsouhlasit navržený jednoroční rozpočet a hospodařilo se podle provizoria.
Byl by to velký problém. V takovém případě bychom totiž museli každý rok pracně bojovat o peníze na evropské projekty a bylo by složité je naplánovat v delším časovém horizontu.
Pro Českou republiku je obecně výhodný úsporný víceletý rozpočet, ale současně se v rámci tohoto úsporného rozpočtu musíme snažit získat co nejvíce peněz do těch rozpočtových kapitol, ze kterých máme největší přínos. Klíčovou kapitolou je přitom tzv. kohezní politika, resp. evropské fondy. Proto premiér Nečas správně podporuje v Radě jak skupinu čistých plátců, tak tzv. skupinu přátel koheze. Někteří z politiků pak tuto pozici České republiky mylně označují za schizofrenní. Bohužel nechápou, že je možné prosazovat moderní, úsporný, jednoduchý a flexibilní rozpočet, jehož výdaje by byly zaměřeny především na růst a konkurenceschopnost evropské ekonomiky.
Jsou státy jako Švédsko, Nizozemsko či Rakousko, které chtějí šetřit ve všech kapitolách. Británie, které často bývá přisuzován černý Petr, chce šetřit zejména v administrativě a transferech bohatým státům (tzv. cíl konkurenceschopnosti kohezní politiky).
To je mimochodem pozice, která nám plně vyhovuje. Německo se snaží o vyvážený kompromis, ať už to bude znamenat cokoliv. Francie požaduje co nejvíce pro své zemědělce. Polsko, Rumunsko či Bulharsko pak chtějí co největší rozpočet ve všech kapitolách, které se jich jakkoliv týkají. Česká republika proto musí vytvářet aliance s těmi státy, které budou ochotny hledat racionální kompromis a budou se snažit šetřit tam, kde to evropská ekonomika pocítí nejméně.
