První transplantaci plic v Česku provedli lékaři pod vedením Pavla Pafka 22. prosince 1997. Operace tehdy trvala zhruba pět hodin. Podstoupil ji 41letý Josef Moravec. Jeho plíce dosloužily kvůli zánětlivému onemocnění sklípků. Dárcem orgánu se tehdy stal 26letý muž z Českých Budějovic, jenž zemřel na průstřel hlavy.
Pacient se zotavil a nové plíce mu prodloužily život o dalších šest let. Se svou diagnózou měl původně o mnoho horší prognózu. Ještě v roce 2003 Moravec vzpomínal: "Předtím jsem už skoro nemohl dýchat a jakákoli sebemenší práce nebo i mluvení mne velmi vyčerpávaly. Dnes mohu v podstatě dělat všechno."
Než si lékaři na zákrok troufli, jezdili se dívat pod ruce kolegům do Vídně. Transplantační týmy tam tehdy vedl Walter Klepetko. Pafko se u něj učil tři roky.
Statistika přežitíTransplantace znamená naději, ale také rizika. To nejvážnější se jmenuje takzvaná chronická dysfunkce štěpu. Podle lékařů dokáže 80 procent pacientů žít po operaci měsíce, ale ne déle než rok. Polovině operovaných zákrok prodlouží život o pět let. |
"Chirurgie je do jisté míry řemeslo. A to jen z knížek nevyčtete. Když si někdo koupí knihu Pracujeme se dřevem, nikdy truhlářem nebude. Musí vidět někoho, kdo prkno vezme do ruky a dívat se, jak s ním zachází. Tak jako každý truhlář potřebuje mistra, tak jej potřebuje i chirurg," míní Pafko,který rok před první českou transplantací plic odňal kvůli nádoru půlku pravé plíce tehdejšímu prezidentovi Václavu Havlovi.
"Do Vídně jsme jezdili, abychom tam viděli postup operace, abychom kolegům asistovali a cvičili se. Oni nás pak pod jejich kontrolou nechali udělat celý zákrok," doplňuje dnes 72letý lékař, jenž transplantoval plíce stovce českých pacientů.
Dojíždění do Vídně bylo občas dobrodružné. Jednak proto, že se často jezdilo na noc a pak také proto, že Pafko jezdil vlastním vozem, služební auto pro něj nemocnice neměla.
Zakladatel transplantace plic v Česku Pavel Pafko (vlevo) a jeho žák, současný přednosta chirurgické kliniky FN Motol Robert Lischke (3. prosince 2012)
"Pamatuji si situaci, kdy jsme zaparkovali, běželi do nemocnice a než jsme skončili, odtáhli nám auto. Jenže jsme neměli šilinky, abychom zaplatili pokutu a vídeňský profesor musel zařídit, aby nám jej vydali," líčí nyní emeritní přednosta III. chirurgické kliniky FN Motol.
Když nemůžeme transplanovat játra, uděláme plíce
Dobrodružná byla i cesta profesora Klepetka leteckým speciálem, vyslaným právě kvůli první české transplantaci plic. Vánoční počasí lékařům pozměnilo plány.
"Pan profesor sice letěl, ale nakonec přiletěl jen do Brna, protože byla vánice a mlha, let nemohl pokračovat. Do Prahy jej nakonec přivezla sanitka. Přijel v době, kdy my jsme už končili," vzpomíná Pafko. Oba lékaři si pak po operaci přiťukli v Pafkově pracovně šampaňským.
O první transplantaci plic v Česku nerozhodla jen spolupráce s vídeňskými lékaři. Roli sehrálo i nadšení. "Když jsem o transplantaci plic začal přemýšlet, tak byly mnohé hlasy, které říkaly: 'Počkej s tím, až se vytvoří podmínky, až ministerstvo dá peníze a tak.' Ale já jsem jim, řekl: 'Hoši ne, je třeba nejdřív něco ukázat a pak žádat finanční a materiální pomoc.' Ukázalo se, že je to správné, ale k tomu potřebujete nadšení. A to není otázka jen transplantací, ale každé lidské činnosti. Nečekat a začít," radí Pafko.
Původně se přitom Motol připravoval na transplantaci jater. Tu nakonec tamějším lékařům "vyfoukl" Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM). "Tak jsem si rozmyslel, že když nemůžeme transplantovat játra, budeme transplantovat plíce. Chtěli jsme něco dokázat, tak jsme se museli snažit," vzpomíná emeritní přednosta.
I přes české prvenství nebyl Josef Moravec prvním Čechem s transplantovanými plícemi. V roce 1996 podstoupil zákrok Miroslav Tejkal z Humpolce. Musel kvůli němu ale odcestovat do Vídně a sám si hradit operaci i hospitalizaci v přepočtu za několik milionů korun. Peníze tehdy sehnal díky rodině a sponzorům.
Deset let po prvnímu nahrazení plic oznámili lékaři z pražského IKEM, že se jim podařilo úspěšně provést první českou kombinovanou transplantaci srdce a plic. Operovali 49letou ženu, které srdeční vada vážně poškodila i plíce.
Nové plíce testoval ve 3 700 metrechMezi Pafkovy pacienty patří také 53letý Václav Zoula. Plíce mu lékaři transplantovali před 12 lety. Nemoc se u něj ohlásila ve třiceti. Začal se zadýchávat a chřipka u něj měla tak těžký průběh, že jej na dva měsíce hospitalizovali na jednotce ARO. Jeho stav se ale zhoršoval a pobyty v nemocnici se opakovaly. "Nakonec jsem skončil 103 dnů na ventilaci," vzpomíná na těžké chvíle Zoula. Před transplantací jej část lidí varovalo, že zákrok nemusí přežít. Václavu Zoulovi ale už šlo o život a věděl, že transplantace bude nezbytná. "Bylo to buď, anebo. Měl jsem štěstí na doktora, ten mě popostrčil," vzpomíná. První šance byla marná, operaci lékaři odložili kvůli špatnému stavu dárcových plic. Druhý pokus vyšel a panu Zoulovi umožnil znovu sednou na oblíbenou motorku. A cestovat. "Nové" plíce otestoval nedávno například při výstupu na vrchol Pico de Teide, vyhaslé sopky na ostrově Tenerife. Absolvoval kilometrový výstup na vrchol ve výšce zhruba 3 700 metrů nad mořem. "Nebál jsem se toho, jen jsem se musel chvíli aklimatizovat kvůli řidšímu vzduchu. Ale to musel každý," vzpomíná. Při námaze si pan Zoula svoji nemoc neuvědomuje. Ví o ní ale při každodenním braní léků. "Mám doživotně sníženou imunitu, takže ohrožením pro mě není námaha, ale nemoc," vysvětluje. Není to ale stěžování. "Celé to beru tak, že do cestování si nenechám mluvit a život beru takový, jaký je," dodává. Na motorku proto usedne i příští sezónu. |
